Změna stíhá změnu. Jedeme někam? Kam? Kdo? Kdy? Víme, že nic nevíme. Pravidelný výlet  na víkend Cyrila, Metoděje a Jana Husa je narušen různými rodinnými povinnostmi. Siskinka  to rozčísne domluvou prvního noclehu u Hoků ve Skryjích. Takže jedeme, protože jsme se pozvali na návštěvu. No a dál uvidíme.

V pátek 3.7.2015

máme sraz na benzínce v Češnovicích a za pět minut čtyři nás tam čeká překvapení. Siskini jsou na místě o pět minut dřív. Neskutečné. Siskinka popíjí bulíka a Siskin je….. no asi je u kasy a neřekl nám, pacholek jeden, že vyměnil stroj (a výrazně si polepšil 😉 ). K bavoráckýmu GéeSu u vedlejšího stojanu přichází cizí týpek a na Siskinovo novou motorku nasedá a odjíždí. Siskinka nedbá, rodinné stříbro nebrání. A přitom je taková vyšportovaná. Dala by to. Po chvíli takhle hloupých plků přijíždí Siskin na svý starý plečce a můžeme vyrazit.

Najíždíme na hlavní píseckou polykat horký vzduch a kouř deroucí se z kapot a výfuků rozpálených plechovek. Což v našem směru to jde. Jedeme si téměř sami, ale proti se valí kovový had rychlostí, nebo vlastně nerychlostí. Většinou ta kovová obluda stojí a blafe na prázdno. A všichni míří na jih. Nechápu, jak se tam někam můžou vejít. Nám to nevadí, sever bude vybydlený. A do toho houkají a projíždějí sanitky. Není divu. Stres z pakování na dovolenou, děsivý vedro, dětské otázky kdy už tam budem? a jak je to daleko? si vybírá svou daň. Bouračky a tuším i infarkty.

V Příbrami opouštíme pekelný žár, smrad, rachot a nervozitu hlavní silnice a odbočujeme na podstatně přívětivější stoosmnáctku směr Hořovice.  Tady by se nám jelo tak fajn, nebejt toho zatraceného štěrku. Taky se nám furt něco nelíbí. A tekoucí asfalt překvapivě klouže. No to je taky zjištění.

Abych jen furt nefrfňala, tak se dívám po okolí. Paráda. Při průjezdu mezi Žebrákem a Točníkem (to už za Hořovicemi) si říkám, že po zabivakování u Hoků bychom se sem mohly se siskinkou vrátit na obhlídku a nějaké to foto. Za Bzovou nás hází objížďka na nějakou tu kotěhulkouvou. No ale žádná Kotěhulka v dohledu. Jen samé hluboké lesy. Je to cesta do nikam a překvapuje mě, že do nikam vede silnička s tak nádherným asfaltem. Jsme v CHKO Křivoklátsko a už vůbec nefrfňám.

Kdesi v lese hlubokém Siskin staví u závory a přemítá, zda je to závora ta pravá, či levá. Nakonec se rozhodne, že tudy cesta nevede a hledá závoru jinou. K té nás vede velmi prudká odbočka na štěrk a ze Siskinky držení těla čtu, že zrovna hrozně nadává do přilby. No né, že já bych si snad chválila. U závory si také nechválím, ale dost se směju. Zamčeno. Hokovi mají zamčené vstupní dveře a zvonek nikde. Asi proto, že by se jim stejně nechtělo ty dva kilometry chodit otevřít na zazvonění každýmu hejhulovi. Trocha endura nás nezabije. Objedeme to. A to si siskin nějak není jist, že jsme u závory správný.

Při přejezdu každého rigolu, vedoucího přes lesní cestu se motorce za ty údery omlouvám. Po oněch dvou kilometrech k Hokovic chajdaloupce je mi jasný jedno. Jsem vděčná, že Siskin trefil tu prázdnou cestu a rozhodně tudy nepojedeme se Siskinkou zpět k nějakým hradům dělat úplně zbytečný fotky.

Odbočka, štěrk, závora, rigoly, lesní cesta…… vše zapomenuto při příjezdu na místo. Místo zapomenuté bohem. Nebo možná naopak. Stavení- stará myslivna- je v lesích utopeno fakt hódně hluboko. Poustevníci Hokovi nás ze svého ráje nevyhazují, ale naopak vítají. A to je zítra čeká rodinné setkání. Martina kašle na pečení, vaření, převlíkání postelí, gruntování a sedá si s námi na zápraží k pokecání. Prostě pohoda. Úžasná, neskutečná, duši hladící pohoda. Plkáme nesmysly. Třeba ty o hospodě na mýtince. Tak tu si prý fakt neotevřou, i když by sem opravdu nikdo nezavítal. Tak zapomenutý kraj to je.

Vypadá to na teplý večer. Vytahujeme spacáky k motorkám a klobásky ke grilu. A pak popíjíme víno, baštíme klobásy, klábosíme o životě v pustině a je nám náramně. Hokovi vyprávějí neuvěřitelné historky o životě uprostřed zelené divočiny a my moc nevěříme návštěvám daňků, srnek, ptáků všech možných barev, velikostí, ras či podle čeho se u všech výrů ptáci rozlišují. Ale cosi se za plotem hemží. Tahá to vysoké, silné stonky do nory a kdyby to nevyrušil Vašek s motorkou, tak by nás to možná sežralo.  Vašek nás vítá a vypadá (na rozdíl od rodičů) rád, že vidí lidské tváře. Očividně se mu život poustevníka dvakrát nezamlouvá. Nám ano. Otázka je, jestli by se nám to zamlouvalo i po delší době. Téma k zamyšlení a k naplnění nočního času, kdy se usnout nedá a nedá. Asi jsem odvykla spaní pod širákem. Z hlubokého lesa se linou zvuky nočního života.

Ujeto 158km

 

Sobota 4.7.

Přeci jen jsem zabrala a probuzení vedle motorky, uprostřed lesů, za zvuků džungle………. no může být něco hezčího??? Zvuky neluštím, neumím to. Kdybych tu bydlela, tak se to naučím.

Sleduji úžasný svítání, o které ostatní přijdou, neboť chrní. Pouštím zavřeného retrívra Benjího, neboť jemu vzbuzení určitě prominou. Mně ne. No i jemu trochu nadávají, ale on se nedá, takže se ze spacáků hrabou mátožné postavy a opakují : ,,kafe, kafe, kafe“ . tak jdu vařit kafe. Martina už šuká po světnici, má poklizeno po naší včerejší invazi a vypravuje Vaška na nějaký vodácký závody. Následuje snídaně, nějaký ty hloupý kecy, plánování podle map…..prostě dovolenková pohoda. Loučíme se, trochu závidíme, že jsou Hokovi tak nějak zaprděně nádherně spokojení a vydáváme se onou lesní cestou přes rigoly k závoře. Cesta se mi zdá lepší, než včera při příjezdu, jen jsem si asi nevšimla toho srázu a ten mě teď trochu ruší. A ty rigoly….. tak tudy má téct Berounka, jen si to trochu spletla. Závora je otevřená! Martina na nás nezapomněla! Sláva. Dnes zatím bez endůrka. Stavíme u výhledu na údolí. Náramná nádhera!

,,Dólé u Berounky roste kapradííí  ……“ mi zní v přilbě. Vpravo Berounka, vlevo Čertova skála obrostlá mechem a tařicí, zelenej tunel nad klikatou silničkou, vrnící motorka pod zadkem….. co víc si přát? Dovolenáááá :-))). Čtyřicet kilometrů, až do Rakovníka, je cesta jedna velká romantika. Stavíme na Bukové. Rozhledna je ještě zavřená, ale ono to zas tak moc nevadí. Zamlžený opar by nám stejně nedovolil pohlédnout do kraje. Jedeme dál. Tankujeme v Krupé a trochu se podivujeme prázdné benzínce a silnici. Vysvětlení je jasné. Všichni jsou na jihu. A my tu máme pré.

U cedule ,,Ústecký kraj“ se trochu pošramocená silnice mění na silnici nádhernou, skvělou, úžasnou. První chmel, vlevo široširá rovina, vpravo kopce. Hodně zajímavý. Kdesi tuším Milešovku, ale ukrutně mi chybí hnědé cedule. Sakra proč? Vždyť tady musí být turistických míst hafo!

U Bíliny najíždíme na hlavní E422 a mě fascinuje nějaká stolová hora. Takový skorohranatý skorokvádr. Trochu tajemný. No jo, no. Blízká setkání třetího druhu jsem kdysi viděla. No a teď z toho nebudu spát.

Louny, Bílina, Teplice……nemají šajn o prodlouženém víkendu a začátku prázdnin. Absolutní pohoda, klid. Jo jo, všichni jsou na jihu.

Projíždíme Dubí a stavíme na Cínovci. Z prudkého výstupu mám zalehlé uši. A trochu si zas stěžuju. Co je to za dovolenou bez trajektu a tunelu. Siskinka oponuje, že mi na trajekt prdí, a že tunel mám přímo před sebou. Tím myslí nějaký pofiderní podjezd cyklostezky přes silnici. Remcám. No a prý co chci. Malá dovolená: malý tunel! Tak dobře. Tunel mám, ale siskinka nechce trajekt! chjoL.

Na německé straně jsem trochu pookřála. Tunel tu mají trošku hezčí, skoro dovolenkový a ještě k tomu krásná, rozkvetlá, barevná městečka s břidlicí na střechách.

A těmi městečky, s výhledy do zvláštně rozryté krajiny dojíždíme po 15ti kilometrech na severovýchod k Labi (hurá, že by trajekt!) pod pevnost Konegstein. Zdálky vypadá impozantně. No bodejď by ne. Však je to taky jedna z největších pevností v Evropě. Ve výšce 240m nad Labem se rozléhá na 9,5 hektarech na obří stolové hoře. A ještě nějaká čísla- hradby mají 1800m a na výšku až 42m! Trpaslík to tedy fakt není. Zajíždíme do parkhausu (pro moto zdarma) a radostně kvitujeme přítomnost schránek pro motorkáře. Sláva, nepotáhneme se s hadrama. Ta nejnižší z nás (ano, Siskinka) se ujala plnění schránky. To protože je akční a protože umí německy. Přečetla si tedy, že se do zámku vrzne jedno, nebo dvoueurovka  a ten nám minci pak dokonce vrátí. Máme drobné jen jedno Euro, takže se musíme narvat do jedné schrány. Proč si vybrala zrovna tu nejvejš nám pak nějak nedokázala vysvětlit. Ale pohled to byl úžasný. To že jsme ji nikdo z nás nešel pomoct, nebylo dáno tím, že bychom byli neochotní a líní, ale o podívanou na její boj s těžkými hadry a přilbami jsme se nemohli nechat připravit. A rozhodně jsme se nesmáli jí. Vůbec nás nepobavilo, že boj se skřínkou na celý čáře prohrává. Zrovna jsme si vzpomněli na nějaké veselé vtipy. Když byla Siskinka dokonale zasypána přilbami, botami a tak, siskin se smiloval, nebo měl možná strach z represí, hrábl jednou packou tak metr a půl nad zasypanou manželkou a hadry do skřínky jedním chvatem utemoval. Skřínku zavřel, ale zamknout nešla. Otevřít, urovnat hadry, vyndat minci, znovu vložit minci, zavřít skřínku…… se opakovalo mnohokrát. Ze Siskinky lil pot a skřínka zamknutí urputně vzdorovala. Až si Siskinka, snad aby si odpočinula, znovu přečetla onu cedulku. Prozření! Není tam slůvko ,,oder“, ale slůvko ,,und“! Malinkatej rozdíl v pár písmenkách. Takže né: jedno NEBO dvě Eura, ale jedno A dvě Eura! A tu jednourovku nám to vrátí, ale tu dvoueurovku schlamstne. Skřínka se nám škodolibě chechtá. Vyhrála.

Vyčerpaní můžeme vyrazit do kopce k úpatí hradeb. Z výšlapu mám trochu obavy. Sluníčko hřeje až moc. K hradbám to není až tak vysoko, jak jsem čekala a jdeme povětšinou ve stínu.

A na hradby….. no tak tam se necháme mastňácky vyvést výtahem. Asi stárnu, či co, ale výtah s radostí přijímám. Na hradbách příjemně pofukuje a máme-li výhledu už dost, tak se můžeme zchladit v mnoha starých, kamenných budovách. Takže si prohlížíme kasárna, vojenskou kapli, hladomornu…. a hlavně studniční dům. Studna je prý hluboká 152 metrů, čímž je druhá nejhlubší v Německu a byla v provozu úctyhodnou řádku let. Někdy od 1569 až do nedávné minulosti. A vlastně je v provozu dodnes. Jen už se její vodou kropí pevnostní park. Při rozloze pevnostního parku, nevím zda je slůvko jen na místě.

Těsně pod hradbami protéká Elbe a mám dojem, že je to nesmysl. Tenhle potůček je naše široké Labe? Asi jsme nad ním fakt dost vysoko. A tím máme i nádherné výhledy. Tedy měli bychom, kdyby nebylo pořád tak zamlženo. To musí být fakt pecka, vidět jasně Saské Švýcarsko, Labské pískovce. I takhle je to paráda. Shodujeme se, že to za těch 10E stálo, a že tahle Festung je fakt festovní. A trochu mě udivilo, že je tu dost málo turistů. Vzhledem k prodlouženému víkendu bych tu čekala hafo Čechů. Nejsou tu, asi se všichni mačkají na jihu. Pár jsme jich tedy potkali a jeden nás dokonce přátelsky zdravil. Pepa a Siskin jeho taky. Na otázku kdo to je, ale odpovědět nedovedli. Prý někdo z Lipí. (s odstupem času, asi po 14ti dnech si Pepa vzpomněl. Byl to Zdenek Jínků ml.)

Pod pevností dlabeme nějaký ten vurst a po chvíli jedeme dál. Je třeba se dostat přes řeku. Trajekt? Houby, okolo Labe na východ, přes most a pak kousek zpět na západ. Pár kilometrů po skvělých silničkách a už parkujeme na parkovišti u Bastei. Nejsou tady žádný zlotřilý skřínky a tak se Siskinka domlouvá s parkmannem. Chce za moto 1,5E, říká, že k mostu to máme 10minut chůze a že za hodinu zavírá, tak ať sebou mrsknem. To dáme. Po deseti minutách pohodlný cesty po rovině se vnoříme do skal a vidíme, že to nedáme. Alespoň né já se Siskinkou, když si to tu budeme chtít pořádně prolézt. Chlapi se po krátké prohlídce vrací spokojeně ke strojům a pravděpodobně k radleru. My se Siskinkou, po pořádné prohlídce 76 metrů dlouhého kamenného mostu Basteibrucke, který byl postaven asi v roce 1851 jako úplně první evropská stavba pro turisty (a že se jim tedy hned povedla luxusně!) přes něj přecházíme z Bastei (Bašty) nad propastí Kuní jáma ke vstupu do skalního hradu Neurathen. Skalní hrad tu tedy už nestojí, ale prý kdysi stával. Čemuž se dá v pohodě věřit. Prý je o něm první zmínka v roce 1261, což je o pouhé 3 roky dřív, než o Habří. A proč tu není? No protože ho v roce 1468 dobyli a vypálili. Kdo? No tak to si najděte sami ;-). Fakt je, že se k jeho obnově už nikdo neměl, což mě v nejmenším nepřekvapuje. Protože postavit hrad na rozeklaných skalách je dost na hlavu a ještě počítat s tím, že vám to zas někdo poboří….. tak to je mazec.

Prolézáme, fotíme, kocháme se. Kromě skal na kterých stojíme a těch které okolo sebe vidíme se nám líbí i velmi postarší, elegantní dáma v turistickém oblečku a kloboučku z doby krále Klacka. Tak ta má fakt šmrnc.

Nakonec se přeci jen dokocháme a jdeme na parkoviště. Chlapi sedí u motorek a okolo okouní starší turisti z německého autobusu. Jeden z nich, shrbený pán s letním kloboučkem, obchází motorky zblízka a tak nějak smutně se na ně kouká. Na ně a na nás taky. Až mě zamrazí. Úplně si představuji, jak mu běží v myšlenkách vzpomínky, kde všude a na čem všem jezdil. A tak by zase rád. A ví, že to už fakt nedá. A tak by rád. Je mi docela úzko. Čas tak letí.

Vracíme se zpět do Čech přes Hřensko. Vpravo Labe, nebo tady vlastně ještě Elbe, nalevo krásně barevné, hrázděné domky. Zvláštní, skoro přímořský pocit. Nádhera. Po projetí téměř neviditelných hranic docela šok. Hnus velebnosti. Všude na hranicích se západem je znát rozdíl. Ale tady je to fakt mimořádně odporné. Polorozpadlé papundeklové kůči… ani se mi o průjezdu nechce psát. Za odbočkou vlevo se Hřensko trochu vylepší, ale i tak jsem docela ráda, že ho opouštíme.

Stavíme v kampu na Mezní louce. Nenacházíme recepci. Tedy nacházíme, ale zavřenou, trochu vybydlenou. Doptáváme se, zjišťujeme, že máme jít někam přes silnici, úplně jinam. Tam, úplně jinde, se dozvídáme, že jsme taky špatně, že máme jít vedle. Jdeme vedle. Bingo! Jsme dobře! Slečna recepční se zrovna podivuje nějakému pánovi, že se u ní hlásí, když přespal v kampu. My se trochu podivujeme sami sobě, že se hlásíme. No jo no, to je ta zatraceně poctivá výchova. Mohli jsme ušetřit 360,-Kč za dva, dvě moto a stan. Jsme srábkové, báli bychom se.  Siskinové platí i za nás a zase se zamotáváme do běžných peripetií s tím společným placením. Teď vím, že my jim dlužíme za kamp, za vstup do Neurathenu, oni nám za parkovné…. To zas bude něco to dát dohromady.

Parkujeme u zavřených chatek na travnatém svahu a já zaháním myšlenky na to, že ten svah bude ráno mokrý rosou, a že se na něm budu muset otočit.

Siskinka je mrzutá. Má hlad a to není radno ji pošťuchovat. A to je ještě občerstvení na Mezní louce úplně jiné, než si pamatovala a nám slibovala. Tatam je romantika a klid. Doslova řekla, že je zhnusená. Ale zas tolik, aby odešla bez jídla ne. Tady musím udělat odbočku. Uvědomujete si, že na každém našem společném výletu si Siskini vezou hafo jídla a po kampech a parkovištích klohní čočku, gulášovou polívku, instantní nudle….. a my chodíme někam na jídlo? Tak tentokrát je to úplně naopak. My máme sebou jídla na tři neděle a Siskini si kvůli nám nic nebrali, aby netrhali partu. Takže si vozíme svůj proviant a chodíme na jídlo, abychom netrhali partu.

Teď zrovna bychom asi raději dali zavděk kotlíkovému klohnění, než čekání na jídlo, každý u jiného stolku. Místo u společného nebylo. A není ani pivo. Tedy je, ale naproti v bufetu, kde se nevaří. Tedy abych nepřeháněla, i tady pivo je, ale jen dvanáctka a tu Pepa rozumně, po horkém dni nechce. Nakonec se nechá ukecat číšníkem a já to řeším rádlerem. Číšník je takový ten číšník, který svou práci dělá dobře. Jestli z lásky k lidem, nebo proto, aby si vydělal je úplně fuk. Zjistil, že k sobě ti divní lidé daleko od sebe patří a zajistil nám bleskurychle společné sezení. A doporučil jídlo. No tak mě ani doporučovat nemusel. U vedlejšího stolu bylo něco moc pěkného, zlatavého, vypečeného, voňavého a hlavně toho bylo hodně. Krůtí špalíčky. Tok do toho jdu! A Siskinka taky! Což jsme všichni rádi, protože pak už nebude mít hlad a přestane být mrzutá.

Píšu deníček a ostatní v nejmenším nespolupracují. Prý se nic zajímavého neděje, nuda nuda šeď šeď. Nehádám se s nimi, cítím únavu a jsem lenivá zvednout i propisku. No co to je? Únava po vcelku běžném dni? Vedle v bufetu šmidlaj pěkný písničky divný muzikanti a já si jen tak sedím a poslouchám. Všichni jsme jaksi zádumčivý a nejhůř asi vypadá Siskin. Číšník to poznal, říká mu:,,pane, vy jste nějakej smutnej, to si musíte dát naší výbornou jeřabinici“ … no vždyť to říkám, číšník na svém místě. Jeřabinicí jsme se rozveselili všichni a pak si ustlali spacáky na zápraží prázdných chatek. Dobrou noc.

221km.

 

Neděle 5.7.2015

Nečekala bych tu teplo na spaní v tričku a kraťasech. Je. Čekala bych hejna otravného kousajícího hmyzu. Nejsou. Krátce- spalo se skvěle. Až do divného zvuku který mi připomínal déšť. Asi se mi něco zdá. Až mohutný hrom mě probere dokonale. Nezdá, bouřka. Himl Laudon, to snad ne. Pakovala jsem se dle předpovědi, takže nemám skoro nic náhradního. Pršet nemělo a oni si to tam nahoře asi nepřečetli. A co hůř. Mám sjetou přední gumu. Je to skvělá guma na sucho, do deště se nehodící (guma na sucho dře,psali v NEI reportu. Pozn.siskin). Takže je po klidném spánku. Vstávám v šest a zjišťuji, že plaším zbytečně. Byla to jen mírná přeprška a bouřka někam odplula.

Jdu na záchod a zpět k chatce mě nevyčůranou vrací cedule: ,,Zavřeno, úklid, děkujeme za pochopení“. Sleduji cvrkot. Lidé odcházejí k umývárkám, tam chvíli postávají, drbou se ve vlasech a pomalu se šourají zpět. Někteří pánové odcházejí za umývárky a někteří postávají, hledí do korun stromů, pozorují broučky, asi aby zapomněli, že už fakt nutně potřebujou. Někteří téměř brunátní. Trochu škodolibě se bavím.

Při snídani vychází najevo, že sebou máme hafo jídla, ale nefunkční vařič. Půjčují nám ho Siskini. Jako sedačky a lanko se zámkem. A my je za to prudíme, že děsně pomalu pakují. Asi po nás něco hodí. Udobřuji si je chlebem, o kterém včera Siskinka v dvouhodinových intervalech brblala, že ho musí koupit. Nezabralo, že jim furt dokola melduju, že máme chleba dost. Siskin říká, že nad ránem ho v intervalech pětiminutových budila s tím, že bude pršet a tak je třeba složit stan. Logické.

Konečně, a bez pádu na svahu, vyrážíme z Mezní louky na východ. Motorky se sotva zahřály a už stavíme ve Vysoké Lípě. Vycházíme pěšmo po modré směr Dolský dvůr. Asi po kilometru se mi u hřbitova tají dech. Né ze hřbitova, ale z cesty která se před námi otevřela. Strmá cesta do pekel dlážděná obřími šutry. Alespoň jsou v nich vytesané skoroschody. Hned na kraji soutěsky posílám ostatní dopředu, že půjdu raději sama. Kolena mi nadávají a já jim odpovídám, že trocha té bolesti za tu nádheru stojí. Stojí! Úžasná, tajemná nádhera! Vlhkou, studenou ( v letošním létě jistě vyhledáváno), téměř strašidelnou soutěskou scházím do údolí řeky Kamenice na níž kdysi stával Dolský mlýn. Prý je o něm první zmínka v roce 1515. Poté k němu přibyla pekárna a posléze (1814) i palírna. Koncem 19.století tu končili pouť na pramičkách turisti z Ferdinandovy soutěsky a tak tu velmi nepřekvapivě vybudovali i výčep. Teď tu stojí pár rozbitých, opuštěných, ale krásných stěn. Jsme tu sami a možná i proto na mne padá podivný pocit. To místo má fakt nějakou sílu ve svých zdech. Prolézám zříceninu, koukám do řeky a pak jen tak sedím, hledím na kameny a myslím na….nic. V hlavě krásně pusto. Přichází ke mně nějaká paní, ani jsem si nevšimla, že po nás někdo dorazil a říká mi, že sem chodí moc ráda a často. A začne mi vyprávět příběh, který se tu udál.

To bylo tak: Kdysi dávno žil na tomto mlýně mlynář se svoji ženou a synkem. Mlynářští mleli mouku, synek dováděl v Kamenici a bylo jim fajn. Až synek dospěl, zjistil, že život je i za těmi mohutnými kameny a že v téhle soutěsce si žádnou vnadnou Marjánku nenajde. Tož se vypravil do světa za štěstím. Jestli se jmenoval Honza a jestli mu mlynářka napekla na cestu buchty nevím. Rodiče mleli dál, ale moc dobře se jim nedařilo. Proč? Nevím, asi že se odtud dost blbě pytle s moukou odvážely. Asi vznikly někde nějaké konkurenční, snáz dostupné mlýny. Mleli z posledního a po synkovi se jim ukrutně stýskalo. Jednou dorazil k jejich mlýnu pocestný a žádal ubytování. Platil z váčku přetékajícího penězi a mlynář s mlynářkou pocítili podivný pocit nespravedlnosti, smutku, marnosti a nakonec je přepadla i chamtivost. Tak krutá a zlá, že je donutila pocestného zabít, okrást a zakopat. Jak se jim pak spalo netuším. Vlastně tuším, asi dost na prd. Druhý den přivezl obilí na semletí hospodský z blízké vsi a mlynářští nevěřili svým uším, když se jich zeptal, jak velikánskou radost včera večer měli, když se jim po tolika letech vrátil syn. Prý v hospodě vyprávěl, že chce rodiče překvapit a přivezl jim hafo dukátů. Když svým uším uvěřili… no co dodat?…. Jasně, odehrála se tu kromě vraždy i dvojnásobná sebevražda. Teď nevěřím svým uším já. Ta paní mi tu vypráví písničku od Jindry Šťáhlavského. No páni! Tak teď, kdykoliv ji uslyším, si na tohle místo vzpomenu. Jestli je to celé pravda nebo ne, je úplně fuk. Stejně mi ten sexy chraplavý hlas tohle místo připomene.

Plni dojmů jdeme zpět. Opět si bandu nechávám utéct, ale teď si tu pekelnou atmosféru moc neužívám. Proti mně jde pár lidí. Někteří se ptají, zda-li to dole stojí za to. Odpovídám, že za to to stojí i tady na cestě.

Nahoře nacházíme dvě hospody, v obou jsou hospodští, co nemají rádi lidi, tak sedáme na motorky. Ráda bych napsala, že si užíváme nádherné silničky přes Jetřichovice na Chřibskou v chladivých lesích a skalách. Není tomu tak. Předjíždíme nekončící had cyklistů a z uzounké, romanticky kroucené, v lesích utopené cesty se stává cesta, na níž musíme dávat děsný pozor a mít oči za každou zatáčkou. A že jich tu je.

Z tohohle úseku cesty mám prý napsat, že jsme viděli opékající se špekáčky. Já je neviděla a nic takovýho psát nechci. Nevím, jestli mám napsat: opékaly se špekáčky, nebo opékali se špekáčci. Siskinka je viděla, byl to prý pohled pro boha a prý byli životného druhu. Zatím. Budou-li se tito tělnatí pánové ještě chvilku opékat, budou rozhodně neživotní a budu mít po problému. Jo, tak takovýhle hovadiny plkáme v mezičasech na benzínkách. A Siskinka ještě fňuká, že si je nevyfotila. Raději nepřemýšlím nad tím, co by s tou fotkou dělala.

Přes Varnsdorf dojíždíme do upraveného městečka Grossschoneu. Nacházíme motomuzeum. Není špatné. Je tam toho dost, ale tak nějak neuspořádaně. Takové to muzeum, na které zapomenete hned druhý den. Asi i proto je Siskinka zase nevrlá. Že ji pohled na staré stroje nezaujal tolik, aby zapomněla, že už má zase hlad. A ještě řeší ceduli, která je nám ostatním jasná. Jen ona tvrdí, že je nesmyslná. Z toho usuzujeme, že hlad už má ukrutný a jestli ji brzy nenakrmíme, zblajzne nás. Hospodu mezi hrázděnými domky nenacházíme. Jedeme dál okolo krásných baráčků, po skvělých silničkách na jihovýchod a kousek pod Zittau stavíme u Kurort Oybin. Prý, že je tu na kopci monumentální komplex hradu a kláštera. Cha! Kde? Ani z dálky, ani z blízka nebylo nic na tý hromádce kamenů vidět. Ale je tu baštírna! Takže chápeme, že jsme tu zastavit museli. Dávám si řízek s brkaší a jsem docela překvapená. V tomhle imbissu bych čekala nějaké instanční jídlo, ale brkaše byla fakt z brambor. Báječně pojíme a popíjíme radlery. Chlapi u radlerů zůstávají a my se Siskinkou jdeme na ten kopec. Jak už to u kopců bývá, je to do kopce. Do tohohle po schodech. Přicházíme ke kase, kde se asi čtyřčlenná skupinka Čechů snažila usmlouvat cenu. Dost prudili a byli nepříjemní. Chjo :-(. Snažíme se napravit reputaci naší zemi, usmíváme se, neprudíme, kupujeme za 6E lupen a šupem na ten zázrak, co odnikud není vidět. Páni! Tak tohle je paráda! Nechápu. Jak se na ty skály může něco tak ohromného, monumentálního vejít? Jak to množství hradních budov a chrám dokázal někdo vymyslet a postavit? Polorozbořené zdi dávají tušit svoji dávnou mohutnost. Kdosi je, kdysi dávno, asi ve třináctém století, vtěsnal na skalnatý masív, ucpal kamením škvíry mezi jednotlivými skálami a vystavěl tu gotickou nádheru. Neskutečné. Z kláštera Celestýnů, částečně zakopaného do skály, který tu založil roku 1369 Karel IV se do dneška zachovaly obvodové zdi s úžasnou scenérií gotických oken. Nevím co je úchvatnější. Zda chodit mezi zdmi a koukat nahoru na modrou oblohu rámovanou kamenem, nebo poodejít kus dál a pozorovat modř skrz několikera okna. Tak na tohle místo se hodí ona fráze o tajícím se dechu.

Zjišťujeme, že pod podlahou chrámu byla uschována Pražská pokladnice v době husitských válek. Ani se nám to nezdá, ale couráme, rozhlížíme, a kocháme se přes dvě hodiny. Je to tu tak nádherné, že nám zážitek nekazí ani dvě skupinky hádajících se turistů. Jedna z nich je ona, jenž si nevyhádala slevu. Nějak nepobíráme. Co je ve vzduchu, že jsou na sebe lidi zlí?

Dolu scházíme, v klidu, tichu a pohodě Rytířskou zkratkou. Fakt je kratší, než cesta po schodech a hlavně je podstatně romantičtější a krásnější. A zase je v té skalnaté štěrbině chlad, což zas přivítáme.

Trochu se bojím, že nás budou dole čekat unudění a mrzutí chlapi. Není tomu tak. Prý se úžasně bavili. Sledovali divadelní vystoupení českého páru v nejlepších letech. Pán paní najel na nohu. A pak následovalo hysterické lamentování a prý to byla náramná podívaná. A pak našel Pepa tůňku plnou pstruhů. Ukazoval nám na okousaných palcích, jak jsou ty mršky přátelské. Tak je za to krmil svým masem a chlebem. Mezi tím si i schrupli. Takže byli odpočatí a spokojení. My byly ucaprtané, ale spokojené neméně. Napít a ke strojům. Jedeme dál.

Do Čech vjíždíme u Hrádku nad Nisou a pak to valíme co nejrychleji, ale bez dálnice na Turnov a do Sedmihorek. Z téhle cesty byl zajímavý jen přejezd Javorníku a to, že to Siskince na každý křižovatce chcípá.

U vjezdu do kampu Sedmihorky se na mne Siskinka otáčí se zděšením v očích a s otázkou, zda to fakt dáme. Kamp hrůzy. Milióny lidí, vřískot, kravál, hemžení až oči přechází. Bojím se, že mne dav shodí z motorky, ale srdnatě přikyvuji, že jednu noc přežijeme. Jsme drsní motorkáři, něco vydržíme. A hlavně je sedm hodin a o dalším kampu nevíme. Proplétáme se masou téměř nahých, zpocených těl, nacházíme místo na dva stany u odpadkových košů. Zleva pár desítek centimetrů bivakuje rodina s rozeřvaným klukem, pár desítek zprava večeří nějaký pár na kempinkovém stolečku, který učaroval Siskinovi. Naproti je nějaká drsná parta rodin s dětmi. Mračí se na nás. Děti ne, ty na nás kašlou, ale dospělákům jsme postavili motorky a stany do cesty k autům. A do toho neustále potkáváme rozhádaný pár. Slušně na sebe štěkají. Dneska jsou fakt erupce. Siskin nás jde přihlásit a potřebuje naše eSPéZetky. Nezná je, takže si je prostě vymyslí a ještě dostává 1Kč slevu. Prý za šarm. Víme, že kecá, že prostě tu korunu neměl.

Zakempováno, jdeme na pivo a jídlo. No tak to si jen myslíme. Jdeme si stoupnout do fronty, která nás snad k těmto hodnotám dovede. Kdy? To je ve větvích. Ale brzy to nebude, to je jistý. Ve frontě se střídáme, abychom nezemdleli. Nevěřícně sledujeme dav a nějak nám i v tomhle vedru zamrzají slova na rtech. Nakonec se se Siskinem k vytouženému okénku dostáváme. Vládne tu neskutečný chaos a nemáme chuť ho zkoumat. Objednáváme 8 piv, neb je nám jasný, že na druhý pivo si do fronty fakt stoupnout nepůjdeme a nějaký ten smažák, gothaj a tak. Samá hodnotná jídla. Jsem jim říkala, že máme v eFJéŘe guláš a kuře na paprice.

Vše konzumujeme za velkého hlaholu od stolů ostatních a za naprostého mlčení u stolu našeho. Tak tohle se nám nepovedlo. Raději bychom zpět na Mezní louku k šprýmařskému číšníkovi a o panenském tichu na Berounce u Hoků ani nemluvě. Až to rozsekává Siskinka. Se slovy: ,,tak tohle musíme zapít, abychom tu přežili. Jdu pro panáky“ bouchá do stolu a rozhodně odchází do fronty. Bráním se, že panáka fakt nechci. Nedbá. Prý musíme všichni. Jinak nepřežijeme. Nějak se ji povedlo nás fakt rozpohybovat. Po prvním panáku jsme začali děj kolem nás sledovat jinýma očima a po druhém nás to dokonce začalo bavit. Při třetím mi Siskini přinesli přívěsek s gorilou. Tak jednu opici bych měla, tu druhou si mám prý pořídit sama. Prý mi to Siskinka dluží (viz. Cesta na Ukrajinu 😉 ). A pak to dostává normální grády. Rozesíláme po všech čertech MMSky jakou gorilu mám po třech panácích, Siskin mi bere deníček, pročítá a najednou se ptá, proč tu píšu ,,Méďa Béďa šeď šeď“? Už po těch panákách fakt blbě vidí. Je tu mým krasopisem psáno ,,nuda nuda šeď šeď“. Což nic nebrání tomu, abychom nadále používali místo onoho profláknutého nuda nuda po novu Méďa Béďa. A pak píše do deníčku nesmysly, jak už to tak má ve zvyku. Tentokrát zprznil můj dokument hláškami: Svítí měsíc. Pepa má krásná lýtka… ve svitu měsíce. Pepa má hezčí lýtka než Hanka a Barča. O mých nemluví, asi je mám hezčí. Mám něco napsat: NĚCO! Bylo to tady hnusný, ale teď už je to tu fajn. Tak asi tak. Dobrou noc 😉

 

Ujeto 121km

 

 

Pondělí 6.7.2015

 

Ráno pátráme v paměti co a jak včera bylo. Siskinka nepřipouští, že souhlasila s projížďkou na Lipno, neboť bez trajektu to není dovolená a já vám povídám, že alespoň na ten přívoz chci! Všechny jsem prý děsila svojí gorilou. Jsou měkký. Nikdo se mě nebál. Kdo pobývá pár hodin v tomto kampu, má pro strach sakra uděláno. Pakujeme stany pod sluníčkem, které má už teď nad ránem chorvatské grády.

Hlášení z ampliónu, že sraz na společnou vycházku na Hrubou Skálu je v devět u recepce, nás pohání k rychlejšímu pakování. Uf, fakt se někomu chce takhle trávit dovolenou?

Konečně opouštíme kamp a jedeme asi tři kilometry směrem na Jičín. V Borku je další muzeum, které chceme navštívit. Tak pozor! Tohle není zapomenutelné! Na tohle budeme naopak dlouho vzpomínat a známe do něj posílat. Sympatický pán tu má ucelenou řadu Jawiček a ČéZet. Vše krásně porovnáno, vtipně a přehledně nadepsáno. Krásné kousky v krásném prostředí a s vyhlídkou na Trosky. Hodně příjemná zastávka. Věřím, že se sem ještě někdy vrátíme.

A zase ke strojům. Po pár kilometrech tankujeme a sledujeme, jak Siskinku nahání plechovka. Fascinující. Asi nějaké ty zbytkáče ze včerejška. Pokračujeme na Kolín. Vedro je ukrutné. Chvilkami mám pocit, že mám hlavu v papiňáku. Chladím se, otevírám plexi a vím, že se mi to projeví na hlasivkách. V Kolíně Siskin vcelku nepochopitelně zakufruje. Asi chce vidět Siskinku, jak se na špičkách otáčí, jiný důvod nás nenapadá. Slušně se potíme a pěkně zasmrádáme. Při každé zastávce zahání Siskinka svůj osobní odér chemickým smradem. Bez zvláštních příhod, nepočítaje nějakého osla ve Volvu, stavíme v Kutné Hoře u Kostnice.

Mezi haldy kostí a lebek jdeme v motohadrech. K kobce je mrtvolný chlad, takže to je únosné. Zírám na lustr a ostatní ozdoby z kostí a přemítám, jestli bych takhle chtěla skončit. Aby mé kosti očumovali a fotili zástupy turistů všech národností. Raději mě, prosím, rozprašte nad Habřím. Díky 😉 .

Přejíždíme do středu historického, uneskového  města, parkujeme na ulici pod dohledem městských strážníků a průvodcovských služeb se ujímá Siskin. Zná to tu jak vlastní kuří oka, neb tu léta študoval. Jen doufám, že náš poznávací okruh Kutnou Horou nepovede jen po putykách.

Zatím v jedné z nich začínáme. Prý z jeho pohledu není nijak zajímavá. Je to nová picérka a Siskin se tu nikdy neopil. Dobře se tu najíme a můžeme vyrazit za kultůůrou.

Kupujeme lístky do stříbrných dolů a do začátku prohlídky nám zbývá celá hodina. Jdeme kolem Jezuitské koleje pod zraky soch ze třinácti sousoší. Je to kdejaký svatý a většinou se kolem nich motají andělíčci. Nás nejvíc zaujme svatý bez andělíčků, ale se zajatci a uřezanými hlavami. Svatý Ludvík byl asi drsoň.

Chrám sv. Barbory je překrásný, jak už je z toho názvu jasné. Prý se v jeho reprezentativní kráse odráží snaha trumfnout krásu Sv.Víta v Praze. Možná se to kutnohorským opravdu povedlo. Nepovedlo se jim předčít pražskou katedrálu velikostí. Prý zasáhli vyšší mocnosti a politické síly. Svět se točí dokola pořád stejně a jestli si myslíme, že zažíváme v naší době něco nového, tak se setsakramentsky mýlíme. Vše už tu bylo. Kutná Hora měla dokonce slušně našlápnuto státi se naším hlavním městem.

Po vynadívání se na barevné paprsky prostupující malovanými okny, na zdobné prvky úplně všude, vycházím z chrámu a kochám se výhledem na vinohrad nad Vrchlicí. Kutná Hora je fakt nádherné město. Ani ho nestačil Siskin ve svých mladých letech zruinovat a jestli jo, tak ho už za ta léta krásně opravili. Chrám opouští i ostatní a jdeme k dolům. Čas čekání na vstup si krátíme čtením pokynů. Prý se prohlídky mají vyvarovat lidé s problematickým pohybovým ústrojím. Začínám se trochu bát a jsem ostatním pro srandu. Nevím proč, tenhle víkend jsem dokázala, že mám pohybový ústrojí v naprostém pořádku.

Vítá nás krásná, mladá průvodkyně se sympatickým a výrazným hlasem. Fasujeme bílé, plátěné perkytle a přilby. Nejprve se na povrchu zemském dovídáme, kterak se tu stříbro těžilo a zpracovávalo, jak žili horníci a ostatní řemeslníci. Poté prověříme pohybová ústrojí sešupem po 167 schodech a šup do dolu. V uzounké štole moc nechápu, jak mohl někdo kromě procházení ještě i kutat do stěn. Asi byl o dost menší než já. Místy štolou přímo protékám a představuji si, jak o pár metrů přede mnou protéká Sisikinka. Ta ale v horní oblasti hrudníku, já o poznání níž. Občas se bojím, že se šprajcnu, ale když to dá pán prokutávající se přede mnou, tak já taky. Asi by tu měli mít papundeklový mustr na určení velikosti, jako mají ve Slavonicích. Prohlídka byla zajímavá a tak nám ta hoďka a půl uběhla velmi rychle.

Na denním světle procházíme romantickou Barborskou ulicí (fakt sympatické město), jdeme na pití a domlouváme se co a jak dál. Siskin nám chce ještě ukázat školu a já trvám na návratu přes Lipno a přívoz! Oba skvělé návrhy jsou zamítnuty. Siskin nás kolem jeho školy alespoň provází na motorkách a já mám holt smůlu. Ač se to zdá nemožný, tak Siskin v Kutné Hoře, o které tvrdí, že ji zná jak své boty opět bloudí. Očividně má ve znalostech svých bot nějaké mezery. Když trefí ten správný směr, tak prostě a jednoduše jedeme na jih. Směr Zruč nad Sázavou  méďa Béďa šeď šeď.  Poté nás z nudy vytrhují pěkné zatáčky. Okolo Blaníku krásná příroda a po čase stavíme v Mladé Vožici na poslední společné posezení.

Do Habří dojíždíme po osmé večerní a já si chválím tento způsob léta. Uznejte, takhle večer jet s rozepnutým veškerým větráním a neklepat se zimou?

Haberáci na nás čekají a čekají láteření na děsný hic. Nekoná se, tam co jsme se poflakovali to příjemně pofukovalo a ve skalách vládnul vlhký chlad.

Takže teď jen Siskince dík za vymyšlenou trasu a Siskinovi za vedení smečky  😉  🙂

 

Dnes ujeto 272km

 

Celkem 772 km za nádherně letního počasí, žádný méďa Béďa šeď šeď. Kopec srandy, prostě další společný super víkend.