Takhle to vypadá, že s tím ke střechu naplněným autem prásknu do nějakého plotu, rigolu či tak. Měla bych se přestat kochat a sledovat silnici. No jo! Jenže to není země, to je zahrádka! A v tom podvečerním, podzimním slunci barvy přímo vybuchují. Oranžová, měkce zvlněná zem. KáTéMáci musí podzim fakt milovat. To mám z toho, že kašlu na hlavní silnice a do Prahy jedu nádhernou, klikatou, úzkou, kotěhulkovou.

V sobotu 24.10.2015 ráno, po cestě z Prahy na sever, už tak nadšená nejsem. Barvy nezáří a jestli jedu krásnou zahrádkou tou mlhou nevidím.

Stavím v České Lípě na poslední benzínce. Tuhle benzínku a čas 7,45 jsem chtěla Laice navrhnout jako místo setkání. Předběhla mě. Měly jsme se sejít na úseku Ml.Boleslav- Lipová a ona na tom 100kilometrovém úseku navrhla to samé místo a čas, které napadlo i mne. Neuvěřitelné. Parkuji za jejím Peugeotem 206 a seznamuji se se sympatickou zrzkou. U kafe klábosíme, zjišťujeme, že máme hodně společného a po chvíli vyrážíme dál. V Rumburku ke mně nasedá Teo a za Šluknovem už zase jedeme podzimní, barevnou romantikou. Před týdnem bych nevěřila, že se Podzimní hry v DD Lipová odehrají za krásného počasí. Někdo nad námi drží ochranou ruku a fandí nám.

Kluci z Jedničky nám vyloží auta a vrhnou se do tělocvičny. Necháváme jim volnou ruku, věříme, že bazárek v pořádku zařídí a jdeme na kafe, pokecání a plánování odpolední akce na čtyřku za tetou Kačkou. Před tím se tedy musíme přivítat s dětmi. Je to takové jako vždy. Kdo zažil ví, kdo nezažil……. měl by ;-).

Přijíždí kri-kri, Richard a Karlos. A po chvíli ještě Sharp a Beruška. A prý dorazí i Pidisharpová. Potěšující! O Sharpových jsem nevěděla! Je nás dost. Klidně bychom mohli připravit stanoviště. Kašlem na to, plán neměníme. Snažím se všem říct co a jak. Opakující se remcání Richarda, že prý neví, co má dělat, mě nechává v klidu. Tak teď ještě oběd, na kterém zjišťujeme, že Laika (Lída) má moc ráda šunkofleky a můžeme vyrazit. Richard se snaží oslovit všechny skupiny megafonem. Reaguje pouze strejda Aleš a jeho pětka. Letí se dolů zeptat kde hoří. Ostatní nedbají. Asi jim je jedno, že ji shoří střecha nad hlavou.

Ve 13°° jsou i přesto opravdu všichni před děcákem a můžeme vyrazit. Společně dojdeme právě obnovovaným parkem, kolem zatím zchátralého zámku k rybníku. Tady se rozdělíme do skupin. Tentokrát jen do tří. Seznam dětí je dost hubený. Je to fajn, ke každé skupině se přidají dva motorkáři, kteří vědí co a jak. Kromě Richarda, neustále upozorňujícího na to, že neví co má dělat a mne, protože jdu v první, trasující skupině. Což o to, trasovat dovedu, ale co si budeme povídat, lesy kolem Lipové mne už párkrát viděly bloudit. Děti tvrdí, že to klapne, neb ony vědí kudy a kam, tety Kačka a Helena tvrdí, že to klapne, ale že vůbec netuší kudy a kam.

Necháváme dvě skupiny na pospas úkolům odchycených rybiček, které je mají pozdržet a jdeme s první skupinou do lesa. Zatím ještě vím kudy. Po pár zavěšených fáborkách ( dle Natálky báborkách) vytahuje Lída z batůžku toaleťák. Né, nemá střevní potíže, ale budeme plnit první úkol. Všechny děti se v pohodě účastní a můžeme pokračovat. Na křižovatce pod Jáchymem (tu poznám) se domlouváme kudy kam. Ondra s Marianem tvrdí, že to mají pod kontrolou, Katka má obavy, že dojdeme až k silnici a budeme to muset vzít kolem Kuby, což by už bylo dost daleko. Navrhuji smyčku, dojít k Jáchymovi sejít druhou cestou a tudy se zase vrátit zpět. Nakonec jdeme dál. Počkáme a uvidíme :-).

Lída se rozhodla, že jednoduché úkoly trochu okoření a kromě korálků poztrácela i provázek. Zachovala chladnou hlavu a vyhlásila speciální cenu za nalezení.

Jdeme lesem vonícím podzimem, plníme úkoly, David pobíhá okolo a každou chvíli se vrací tu s modrákem, tu s hřibem kovářem, tu s liškou….. Očividně ho houbaření baví, jsem zvědavá, jestli bude čištění bavit i strejdu Aleše.

Věšíme fáborky, plkáme s dětmi, krmíme se sušenkami (to je fuk, že na ně nevidíme), poznáváme předměty ve fuseklích, fotíme se a je nám fajn. Jen cesta vypadá trošku jinak, než si ji tu pamatuji. Ale problém není ve mně, lesáci tu vše předělávají a s trasováním se nenamáhají. Jak pak má jeden vědět kudy jde. Jdeme po nějaké nové cestě a pomalu nás přepadává strach, že fakt dojdeme k silnici. Potěš koště, místo krátké procházky nás asi čeká slušná túra. Odbočka vlevo! Určitě musíme jít vlevo, to je jasný, jen si nejsem tak úplně jistá, že tudy. Při věšení fáborků se snažím nemyslet na skupiny, které jdou za námi. Doufám, že jim brzy nepůjdeme naproti.

Z chmurných myšlenek mě zachraňuje skluzavka, kterou nám les pro zpestření vyrobil z mechu, listí, bláta, kopce a vody. Kloužeme po nohách a někteří i po zadku. Tuhle atrakci si nejvíc užil Filípek. Tedy Filípek už tak nějak není malý Filípek, ale pořádný kus Filipa. Sakra děti, přestaňte tak děsně rychle růst! Pod skluzavkou máme jasno. Tady lesáci nic neprovedli, tady to poznáváme. Sláva, jdeme dobře. Ještě že jsme nedali na kluky, hnali se úplně jinam. Jsem tak spokojená, že mě nedokáže rozhodit Richardův telefonický dotaz, cože to má vlastně dělat.  Na hřejivém sluníčku se chvíli sekneme s foukačkami, cílem útoku byla teta Kačka a čert ví proč, ale zrovna tohle děti úžasně bavilo. Dotaz, kolik měří kri-kri a kolik cm má Richard v pase je docela výživný. Padají luxusní hlášky a 50 v pase Richarda určitě potěší. Z lesa vychází Sharpovic skupinka, přeci jen nás došli, ale to už vůbec nevadí, hřiště u Pytláka máme na dosah. Doslova.

Za každý splněný úkol dostaly děti část puzzle. Asi tři kousky mi zbyly v kapse, nějakou tou básničkou a kotoulem přes zábradlí si je děti vyslouží. Můžou si puzzle složit a přečíst z něj zadání finálního úkolu. Sehrání Mrazíka stopnu. Jednak je to pro ně těžké, druhak vím, že ostatní skupiny mají sehrát reklamu. Tak to sjednotíme. Aby jim do toho tety a strejdové nekecali, tak dostávají puzzle své a na něm zjišťují, že mají sehrát televizní noviny. Ale stále nám chybí třetí skupina. Na startu jsem všechny prosila, aby brali ohled na mé pohybové ústrojí a nechvátali, ale že to vezmou až tak vážně jsem netušila. Snažím se zahnat vzpomínky na kri-kri bloudící a volající z Německa. To už tu taky jednou bylo :-).  Při čekání si jen tak hrajeme, děti přivítaly gumu a míčky, které jsem vyhrabala z batohu, klábosíme a je nám fajn.

,,Já vůbec nevím, co mám dělat“ mi hlásí s přiblble šibalským úsměvem Richard, když konečně dorazí. Dát mi tu pralinku, co má v ruce, to je přeci jasný!!! Poslední skupina si rychle připravuje scénku a můžeme jít na věc. Sehrají profláklou reklamu: ,,já nemusím, já už ho vidím“. Tady stojí za zmínku podříznutí kri-kriny. Druhá skupina nám předvede ,,Merci“ na nádraží. V roli mašinky zazářil strejda Aleš. A naše droboť se dobře popasovala s reklamou ,,OBI“. Pravda, když Ondra oznámil, že ,,budeme mít miminko“  asi mu moc lidí nevěřilo, ale jeho objetí s Denisem bylo dojemné a opravdové.

Zářnou tečkou se stalo vystoupení vychovatelů. V ,,televizních novinách“ zazněly zprávy z politiky, veřejného života, počasí. Vychovatelům se podařilo naprosto skvěle pobavit a rozesmát droboť i dospěláky. Aligátor 🙂 🙂 🙂 ;-)!!!

Je 17 °°h a sluníčko nám říká, že máme přichvátnout, že už si chce jít schrupnout. Tak už jen rychlé určení pořadí ve kterém se půjdou rodinné skupiny prohrábnout bazárkem v tělocvičně. To tentokrát spravedlivě rozhodnou kostky. Teď už jen zbývá poděkovat sluníčku, že nás tak krásně na naší cestě provázelo a šupem do vyhřátých zdí děcáku.

V tělocvičně je bazárek připravený k obřímu přehrabování a v jídelně se usídlil Ježíšek. Tedy přímo Ježíšek ještě ne, zatím jen jeho pomocníci, koledy, cukroví, svíčky, větvičky a hlavně obálky a krabice na přáníčka.

Přehrabávání a zkoušení nových módních výstřelků děti slušně rozdovádí, ale atmosféra v jídelně je naopak až zázračně zklidní.  Přáníčka si píší, někteří rozhodně a jasně, předem připraveni, někteří váhavě a dumavě, na domácí úkol nepřipraveni, ale všichni v poklidu a s dobrou náladou.

Tělocvična se úspěšně prázdní, krabice na přáníčka plní a děti přebírají ,,poklad“, či vlastně odměnu za to, jak nás celý den bavily. Igelitky pro jednotlivce i pro skupiny, plné hlavně hygienou, Sharpovic doplňují kily bonbónů. Děti s plnými náručemi odcházejí postupně do pelíšků. Snad se jim budou po dnešním nádherném dni zdát ty nejhezčí sny. Další den prožitý s báječnými dětmi se chýlí ke konci.

K večeři dostáváme pečené kuře a usedáme k třídění přáníček. Děti jsou zase skromné a vyplnit přání by snad neměl být problém. Jen se někde ještě budeme muset dotázat na velikosti, barvy, styly oblečení a bot, abychom předali Ježíškovi přání jasná a přesná.

Cesta zpět mě vedla krajem zajímavým, kde pan Levý kdysi kutal do skal………… ale to už sem nepatří. Sem patří už jen poděkování za skvělý den i večer. Všem. Dětem, tetám a strejdům, motorkářům, tvářím dávno známým i těm úplně neznámým. Bylo to s vámi všemi úžasné :-).

 

[Not a valid template]