6.5. 2016  bylo Pepovi 60 let a dostal stan. Což se zdá jako vcelku zbytečná informace, ale zdání klame, zbytečná není.

Ono se mu už tak nějak stanovat nechce a vymlouvá se na nekvalitu našeho dosavadního dovolenkového obydlí. Respektive na blbou složitelnost a rozložitelnost. Pravda je, že se nám při těchto činnostech Siskini vysmívají a ani mně to na klidu nepřidává.

A abychom zjistili, jak neblbě složitelný a rozložitelný je stan nový, tak prostě musíme vyrazit na motovýlet. Kdy? To je otázka vcelku zbytečná, neb letošní věrozvěstové připadají na úterý a středu. Kam? V naší cestovatelské motomapě máme jedno veliké bílé místo, které nám kazí dobrý spánek. Ještě jsme nebyli v Dolomitech, což má každý správný motorkář už několikrát za sebou!

Kdo? Léty prověřená skvadra: Hanka siskinka Suzuki GSR 600, Honza siskin Aprilia ETV 1000 Caponord, Pepa Yamaha FJR 1300 a moje maličkost Barča Honda CBF 1000. Proč? Ale to je fakt blbá otázka, přeci proto, abychom zjistili, jak se staví náš nový stan.

Sraz máme

v pátek 1.7.2016

v 15°° na benzínce v Českém Krumlově a kupodivu se tam opravdu v asi desetiminutovém rozptylu srážíme. A ještě se s námi přichází pozdravit, rozloučit a popřát nám štěstí na cestě, Romča. Kromě Romči přichází i jakýsi cikán a štípe Hanku do zadku. Tedy štípnout chce, ale kvalitní motohadry mu to nedovolují. I tak je to pro Hanku velmi silný zážitek o kterém ráda a mnohokrát v následujících dnech vyprávěla. Pro mne je větším zážitkem kolona stojící Krumlovem. Češi se dali do pohybu a vzali to přes Krumlov. Už jsem o migrační vlně leccos četla, ale že se týká Čechů na jihu jsem netušila.  No tak to bude ukrutné, jestli jedou všichni naším směrem.

Za Dolním Dvořištěm se provoz přeci jen mírní a my míříme po staré na Freistadt. Městem projíždíme v klídku a pohodě. Městečko si stavbou dálnice ohromně oddychlo. Všichni si lebedí na dálnici a my si lebedíme, že si všichni lebedí na dálnici. Městečko má lepší vzduch, krávy v okolí dávají čistší mléko, kytky v samopolíčkách lépe voní. Paráda. V Neumarktu nám dálnice zblajzla tunel. My, nepřátelé dálnic, musíme horem přes městečko. Né, že by nám to vadilo, ale průjezd tunelem mi vždy evokuje začátek dovolené. Což znamená: žádný tunel- žádná dovolená! Tak doufám, že na nějaký brzy narazíme.

Motorky si vrní na silnicích 126,125 a 124 na Pregarten, 123 Enns, 309 Steyr. Jestli zůstane tahle průzračná viditelnost, v které se nám ukázaly Alpy v celé své kráse fakt brzy a počasí anihorkoanizimahlavněneprší, tak to bude luxusní! Na 140tce za Grunburg fakt začíná dovolenáááá!!! První tunel!!! A hlavně Kalkalpen park. Tak sem na dnešek míříme. Měkké zelené kopečky jen sem tam cudně odhalí bílou skálu na vrcholu. Jedeme na jisto. Za městečkem Klaus víme o skvělém kampu Elizabeth. Platíme 10Euro za osobu a dostáváme k dispozici dost velký flek k zabivakování.

Prvně stavíme Pepův dárek a  jde nám to skvěle. Siskin nám vůbec nepomáhá, ač se k tomu jeden veselý večer v Počátkách zavázal. Chlapi odchází na a pro pivo a my s Hankou kuchtíme první večeři, když tu přes plot od sousedního karavanu leze pán a má veliký zájem o motorky. Okukuje je, ptá se, odkud jsme přijeli a za chvíli mi dochází, že víc než motorky okukuje Hanku. Zve jí na večer ke kiosku u jezera, bude tam prý veselý večer s dvaceti kytarami. Pán přes plot odchází a chlapi se s pivem vrací. Zasedneme okolo kufrstolečku a přes plot k nám opět leze Hanky ctitel. V jedné ruce flašku, v druhé skleničku a v očích chlípný výraz. Tři z nás čtyř přehlíží jak loňský sníh a vráží Hance do ruky dvoudecku plnou kořalky. Prý si ji máme nechat a co zbude mu má Hanka dát ke karavanu. Netuším, nebo možná tuším, co si od toho lezení přes plot slibuje. Zas odlézá a my koštujeme Hanky kořalku. Přeci ji v tom nenecháme.

Plácáme obvyklé nesmysly, jako že třeba mám děsně úzkou zadní gumu, Hanka že má krásnou gumičku se sloníkama, že má Honza zkaženou dovolenou, protože nechal doma pantofle, že to Hanku vůbec nevzrušuje, zato ji setsakramentsky vzrušuje, že nechal doma papíry s vytisklými  kampy. Od vedlejšího stanu to začíná odporně vonět. Něco grilují a s mizící kořalkou od pána přes plot nás napadají bystré nápady vzít lžíce a jít se družit. Hanka raději smolí dopis: ,,děkuji, bylo to moc dobré“ a leze přes plot vrátit flašku. Zvláštní, pán plot tak nějak překračuje, pro Hanku je to úctyhodný sportovní výkon. Asi to trochu komentujeme, neb nám Hanka říká, že jsme blbý a jdeme tedy na tu kulturu.

Honza se cítí podveden, kytar je jen sedmnáct. Bubínky odmítá počítat, ty že mu pán neslíbil. Pán mu tedy neslíbil nic, ale to už je jen prkotina. Sedmnáct kytaristů hrábne do strun a spustí německé country. Mazec. Hanky lezec je nadšen, že ji vidí, ale blíž si netroufá. Že by měl obavy z Honzy je nesmysl, tak mu asi manželka vysvětlila, že se mu Hanka ani trochu nelíbí. Uvažujeme, jak veselý budou mít večer, až manželka najde vzkaz od Hanky.

Hanka si stěžuje, že má tu němčinu po zimě nějak zamženou a že ji to nešprechtí. No tak to je tedy po pálence a pivu nesmysl. Šprechtí, německy zpívá, tančí, druží se. O tom, jak se rozjíždí Siskin ani nemluvě. Nemůžu všechno psát, neb by mi už dnes došel deníček a propiska. Velmi výživný večer muzikanti konečně zakončují a prosí o noční klid. Sláva, můžeme jít spát!

Dnes ujeto 196 km

V sobotu 2.7.

je Honza naprosto nepoužitelnej. My ostatní jsme dávno po ranní procházce, koupeli v jezírku, pokochání se mlhou nad řekou, snídani a on vypadá jak vorvaň válející se ve stanu. Ještěže né v našem novým, ale v jejich starým. O nic moc víc než my nevypil, tak nějak nechápeme. Vzpomínám si, že si dával včera kapky na žlučník, tak to bude ten dryják, který ho vyřadil z provozu. Pro příště mu kapky zakazujeme.

Konečně ho v 10,40 posazujeme za řidítka, doufáme že ví co dělá a vyjíždíme. Doprovází nás, vlastně Hanku, zasněný a smutný pohled pána lezoucího přes plot (jó a ráno jsme zjistili, že v plotě byla branka J ).

Šedá stužka asfaltu 138čky na St.Pankraz nás vítá dlouhými širokými zatáčkami. Dojíždíme po ní ke Spitalu a.Pyhrn. Za ním se kopce už o poznání víc odhalují a choulostivá místa cudně zakrývají sněhem.

Pyrnpass nás i motorky mírně rozehřívá, pár ostrých zatáček na krásné široké silnici se v nulovém provozu jede skvěle. V Lieznu najíždíme na silnější provoz 320tky. Jedeme dál a vpravo ukrývá masív Dachsteinu hlavu v černém mraku. To je nám fuk, potřebujeme se dostat přes kopečky vlevo a tam je krásně.

Chystáme se na pořádné rozehřátí do úzkých vraceček oblíbeného Solkpassu. Ale motorkář míní a žlučníkové kapky mění. Honza, jsa ještě pod jejich vlivem přejíždí odbočku a tak po hlavní míříme až k Radstadtu, kde odbočujeme vlevo na 99tku. Pohoří tedy přejedeme přes Radstadter Tauern. Takže žádný velký procvičení. Zatáčky mírné, silnice široká. Alespoň se stíhám kochat zelení luk kropenatou žlutí kytek a sem tam narušenou hnědobílými skvrnami pasoucích se kravek. Dřevěné seníky se krčí na patách vysokých hor a fotky z reklamních materiálů ožívají.

Celou cestu potkáváme motorky, kola, veterány, nad hlavou nám létají malá letadla, ještě menší lidičky na křídlech…. první červencovou sobotu každý vyvětral své koníčky. Ostatně i aut s koňskými přívěsy jsme potkali dost.

Stavíme kdesi nad vodopádem. Hanka, chtíc co nejrychleji fotit kýčovitá panorámata, odkládá ve spěchu přilbu na zem. Bohužel přesně na místo, kam právě dočůral pán z auta s pražskou značkou. Když si ji brala na hlavu, tak jsme se vůbec nesmáli, to by od nás bylo velmi nehezké, neuctivé a nekamarádské (taky nemůžu furt psát pravdu, ne?).

Pokračujeme devětadevadesátkou pořád na Gmund i.K. a naše silnice plete s dálnicí a s řekou Lieser obří cop.

V Gmundu odbočujeme vpravo a míříme k prvnímu bodu, který chceme na tomhle výletu opravdu vidět a zažít. Neb Malta je jedním z cílů většiny motorkářů.

Mám trochu obavu, že uvidím jen mlhu. Honza mě ujišťuje, že je to možný a že si za ni ještě zaplatím. No co, už jsem si koupila hafo mlhy na Grossglockneru , tak si k ní přidám teď tu z Malty.

Platíme 10Euro za moto, dostáváme nálepky bez motorek a vyrážíme na motoprofláklou cestu plnou zatáček. Kromě nás na ní míří i štrúdl dalších motorek, sem tam přerušen plechovkou. Úzká, né moc kvalitní asfaltka a vracečky. Jo, to jsem od téhle dovolené očekávala. Co jsem nečekala byla uzounká vracečka v mokrém tmavém tunelu. Asi mi trochu zvýšila tlak a Honza se nahoře přiznal, že se mu stáhla pr.el.  Koukám, že jsem si místo mlhy koupila za 10 éček  dost slušné výhledy na přehradu a kopce. Na kovovou vyhlídku nad propastí jdeme všichni kromě Honzy. Nějak se mu na kovové šprycličky nad ničím nechce a nepřiznává se proč. Na parkovišti je motorek docela dost, ale rozhodně né to ukrutné množství, které jsem kvůli našim svátkům očekávala. Ještě hodíme jedno selfíčko, které nabízí nějaký foťák na kandelábru a prý nás to ukáže na nějakých stránkách Malty a Malta usoudila, že jsme se už pokochali a naotravovali dost a spouští déšť. Tak rychle pryč, než v zalomeném tunelu potečou proudy vody. Dole v Gmundnu se schováváme na benzínce a u housky se šunkou čekáme, až se liják přežene. A TO KAFE JSEM, HONZO, NEVYLILA 😀 !!! Navrhujeme s Hankou, že Gmund vypadá jako moc zajímavé staré městečko, ale kluci mají zalehlé uši a nabídku na romantickou procházku nepřijímají. Tak někdy jindy.

Liják se přehnal, vyrážíme vstříc světlým zítřků. Je tomu tak. Na Spital a.d.D. a dál po 100 na Oberdrauburg máme za zády temno, kdežto před námi krásné jasno. Cesta je asi trochu nudnější, protože Hanka posléze přiznala, že tak třičtvrtě cesty prospala a vůbec netuší, kudy jsme jeli a zda jsme vůbec jeli. Taky si nejsem úplně jistá, jestli obří figury členů Beatles jsme viděli na týhle silnici. Fakt je, že mě docela probraly a moc jsem nechápala. To jsem víc pochopila panáky a psy z březových polen. Ještě dáme pár hezčích kilometrů po 110tce a už se v Kotschachu rozhlížíme po kampu. Nějaký lákavý vidíme, ale Honza asi ne. Nebo možná jo, ale chce nás ještě trochu víc unavit a tak to točí a najíždí na romantickou stojedenáctku, která by si zasloužila přídavek dovolenková. Je to taková ta vracečková, rozbitá a aby to bylo ještě výživnější tak místy i mokrá silnička. Prostě taková, kvůli kterým jsme sem jeli. Výhledy na kopce přes kostelíky, kupky sena, malebná křížová cesta na obzoru…. Pozor! Něco není v pořádku! Hanka nestaví na focení, asi už je fakt unavená. Údolí mezi kopci opravdu láká k odpočinku. V Maria Luggau tak činíme. V domácím kampu, trochu ztraceném pod úrovní silničky platíme 19E za dva a po sjetí mokré, příkré, tak trochu enduro cesty rozbíjíme tábor na stráni nad horským potokem ve výšce 1162m n/m. Pepa si chválí, že se mu jeho nový stan staví skvěle. Přes seníky na úpatí hor se převalují mraky a čekáme kdy nás vymáchají.

Zatím nás nechají dojít do gasthausu a do umývárek pod ním. Honza nás volá, ať se jdeme podívat na jejich hajzlíky. Tak tohle nemíváme ve zvyku. Na našich výletech se fakt žádné podivné orgie neodehrávají, nebo alespoň o nich nemám ponětí. Honza ale naléhá, tak jdeme s trochou obavy načíhnout. No páni! to když mají chlapy na rozlehlých, krásných, dřevem obkládaných toaletách kromě sprch i sauny, kanape, sušáky, obří zrcadlo, křesílka, stoleček avímjáještěco? tak to mi tam budeme mít minimálně zlacené kohoutky a nahřívaný ručníky. Prd velebnosti. Strohý miniprostor plní jeden záchod, jedna sprcha a hlavně dřez na nádobí. Tak tady dostal feminismus pořádně na prdel.

Do gasthausu se žene banda Němců na fotbal. Takže jdeme fandit Italům, i když je nám to celé fotbalové šílenství naprosto fuk. Ale bude sranda. Honza si žádá své žlučníkové kapky a my mu je zakazujeme. Tak si žádá alespoň štrúdl. Proč mu Hanka zakazuje i to, netuším. Jak fotbal dopadl nevím, vyměkla jsem a šla spát. Sotva jsem zalehla, tak se měkké tlapičky deště rozeběhly po stanu. Chvílemi se mění i na pořádné tlapy a trochu se obávám, jak to zítra s počasím vyjde. Pepa přichází za naprosté tmy a prý měl strach, aby nesletěl ze srázu. Ano, i já jsem při nočním courání na antifeministický hajzlík neviděla ani ň.

Z blízkého kostelíku slyším odbíjet každou čtvrthodinu a dost mě to ruší.

Dnes ujeto 353km.

Neděle 3.7.

Z blízkého kostelíku slyším furt odbíjet každou čtvrthodinu, odpočítám je a přemýšlím, jak zvon vypnout. Díkybohu už svítá a mohutné vyzvánění mi říká, že už je čas vstávat. Tohle musí být místní budíček a ten si určitě dřív jak v sedm netroufají spustit. Vylézám ze stanu a pozoruji mlhu válející se po kopcích. Není tak romantická a nevinná, jako včera nad řekou, ale alespoň neprší. Postupně vylézají ostatní a snídani vaříme nad srázem, pod dohledem kostelíku, který je prý moc pěkný, ale který by byl, podle mne ještě pěknější tak o 5km dál od našeho spaní. Pepa mě nelituje a říká, že prý už konečně chápu, proč mu vadí naše krásné tikající hodiny v obýváku. Nechápu! To počítá vteřiny? Na kytkách, větvičkách, motorkách a stanech jsou miliony kapiček mlhy, nebo pozůstatků nočního deště nebo čeho, ale další zatím nepřibývají. Brňáci, stanující vedle nás se prý chtěli vypravit do skal, ale počasí jim to hatí. Věříme, že za kopcem bude líp a v devět vyrážíme. Sakra! Ten budíček tu nebimbali v sedm, ale v šest! Vyrážím slušně nevyspalá.

V Maria Luggau zvon zuřivě svolává vyfešákované Marialuggauváky do kostela a já se těším, až ho budu mít daleko za sebou. Na silnici lehce přilepené ke strmému kopci stavíme po osmi kilometrech. Nezastavit se nad těmi výhledy nedá. Široké údolí poseté seníky, malinké kostelíky všech možných tvarů, seno v panácích, prostě a jednoduše rakouský kýč na dosah.

V Tassenbachu opouštíme dovolenkovou 111tku, tankujeme a opět najíždíme na silnici pro všední den. Silnicí číslo sto dojíždíme na italský asfalt. Popleskám pochvalně CéBéeFku po nádrži. Je v téhle zemi poprvé a je prostě skvělá. S italskými cedulemi se nesmírně zvýšil i provoz. Aut je tu asi tak nějak jako u Krumlova. Kam všichni jedou?

Na parkovišti u Lago di Braies to vím. Sem! Přijeli sem odbočkou z hlavní čtyřicet devítky za Dobbiaco. V nadmořské výšce 1496 m platíme u velkého hotelu 2E/moto parkovné a vyrážíme na malou procházku okolo jezera. No procházku…… ono jezero zabírá plochu 31ha, takže jsem docela ráda, že jsem si na motorku přibalila hůlky. Nenáročná procházka okolo jezera je chvílemi i dost výškově rozmanitá. Ale krásná, což zjišťujeme my a s námi tisíce dalších turistů. Je tu natřískáno. Mimo italštiny a němčiny je i dost často slyšet čeština. Očividně sem vyrazil nějaký zájezd důchodců.

Průzračné jezero skřípnuté mezi holými vrcholy hor prý vzniklo kdysi dávno díky mohutnému sesuvu nějakého toho kamení z hory Sasso del Signore, čemuž ovšem my, zkušení cestovatelé po podobných místech nevěříme. Vždy a všude je to o něčem jiném. O nějakém příběhu. Nejinak tady.

Tady o divokých, nevzhledných, podivných bytostech, které měly dobře zmapováno,kde se ukrývá zlato, stříbro a tak. Chudým pastevcům z údolí Pusteria se jejich bohatství zachtělo. Že se jim asi už nechtělo pást, nebo snad naopak si chtěli pořídit ovcí víc? Kdo ví? Pokusili se místní divochy okrást. A že divoši nebyli žádní divoši, tak pastevcům neublížili, nebo jsem se to alespoň nedočetla (ó jak dušihladící oproti příběhům z Balkánu), ale jen svedli veškeré vodní toky pod Jezerní horu (Croda del Becco) a tak přehradili jediný možný přístup a své poklady ochránili.

Ať tak či tak, obcházíme jezero ve štrúdlu turistů, hora Croda del Becco ničím nenaznačuje, že je vlastně branou do podsvětí a ani slepá královna na černé bárce nebrázdí hladinu jezera.

Kochám se nádhernou přírodou o poznání víc, než ostatní a tak jsem pořád vzadu. Nebo je to mým chatrným kolenem a pak je Hance třeba přidat k dobru, že mi zas až tak moc neutekla. Čekání na mne kamufluje do focení. Procházka nám trvá dvě hodiny. Chlapi už sedí v kiosku u hotelu a popíjí pivo. Prý se v téhle zemi jedno může. Věříme jim a dáváme si vodu. A také buřta s hranolkama. Honzu bude bolet žlučník, ale kapky mu stejně nedovolíme.

Prosíme Pepu ať si vezme motokalhoty na zahnání deště a vyrážíme zpět do hustého provozu na hlavní na Brunico (49) . Italský provoz je dost odlišný od rakouského. Předjíždění přes plnou, vyšší rychlost a tak nějak celkově musí být jeden víc ve střehu. Ono to ani nevadí. Na rozdíl od rakouských údolí tu není  zas tak moc, čím se kochat. Místo baráčků s rozkvetlými balkony jsou tu nevábné kostkové baráky, nějaké velké budovy, škarpy nevysečené a špinavé. Připadáme si jako doma. Proti nám jede pořád hodně aut. Kam? Mám chuť je stavět a říkat jim, že je u jezera plno a že tam ani nezaparkují.

V Brunico konečně frekventovanou opouštíme a odbočujeme vlevo na pohodovější silnici číslo 244. Mírný provoz, táhlé zatáčky na rovině vystřídá pár dobře průjezdných vraceček do kopce, parádní okolí. Jen mě ruší cedule se zákazem vjezdu s datem 3.7. Chvilku mi trvá, než si v hlavě sesumíruji kolikátého je. Jo! 3.7. U jedné z četných cedulí zpomaluji a snažím se pochopit její obsah. Někde se jede nějaký dolomity maratón. Vypsané jsou tři pasy. Kolikrát mám problém se zapamatováním třech názvů v češtině. O italštině ani nemluvě. Trochu se rozjedu a předjíždím Honzu, abych mu tuhle neúplnou informaci podala. Stavím, Honza se usměje, zamává a jede dál. Vlevo se otevírají další krásné kopce a před námi nás brzdí v La Villa Stern už finální zákaz vjezdu. Honza staví a diví se. Není sám. Nějaký Čech v dodávce hubuje, jaký že je to italský šlendrián. Všude kolem se rojí barevní, na povrchu oslizlí, či tak alespoň v těch upnutých dresech vypadající pumpičkáři. Kdosi radí Honzovi, že se to projet dá a ukazuje mu kudy. Čímž se Honza dostává do peletonu a jistě by i vyhrál, kdyby v cíli zastavil. Chtělo by se mi smát, kdyby se mi tak moc nechtělo …….na záchod. Nechávám motorku motorkou, partu partou a odcházím hodně rychle hledat útočiště. Benzínka je automat bez WC. Jediná možnost je zajít do kavárny. Siskini přichází za mnou a když už sedíme, tak sedíme a popíjíme kávu. Stejně není kam spěchat. Vše kolem nás stojí, tedy vše až na pumpičkáře. Se zděšením koukám na jejich čísla přesahující i 9 tisíc. Ne! Tolik jich být nemůže! Jo! Tolik jich určitě je. A každý má na krku medaili. Všichni vyhráli. No nad námi určitě. Prý to za hodinu pustí, říkal kdosi. Já říkám, že když Italové řeknou za hodinu, že to může trvat tak hodiny tři. Nevadí, nikam nespěcháme. Motorkáři a plechovkáři postávají, popojíždí, zmatkují, zjišťují co a jak a nakonec rezignují jako my. Někteří v pohodě, někteří napjatě a možná i rozhořčeně. Do toho projíždějí a houkají sanitky. I Hanka je trochu nesvá. Říkám jí, ať je po italsku nad věcí. I tohle k těm horám patří.

Konečně kdosi zákaz odstraňuje. Motorkáři si berou kvapem přilby, startují, autaři tůrují motory, všichni se snaží urvat každý centimetr. Čím dál víc mi je to k smíchu. Vše necháváme dostatečně odjet, než se začneme v poklidu vypravovat.

Jedno jsme nedomysleli. Když všech devět tisíc cyklistů dojede závod, tak se ještě budou chtít projet a pojedou samozřejmě naším směrem. Takže jsme na to naším otálením vůbec nevyzráli. Vcelku záhy jsme dojeli kolonu aut a motorek, která nedokázala v těch zatáčkách kolaře jedoucí vedle sebe předjet. Čímž nás dojeli kolaři námi předjetí a jali se nás předjíždět. Zprava, zleva, z kopce a neuvěřitelně i do kopce. Takže za jedna, nohy ze stupaček, oči vepředu, vzadu, vlevo, vpravo a hlavně si vybavit nějakou tu motlitbu. Pravděpodobně jedeme pěkným krajem přes San Cassiano, ale cožpak to může jeden mezi těma splašenejma trubkama vnímat? Falzarego, Castello, Cernadoi, Larzonei, Col di Roca….. jsou velmi znělé názvy a já vůbec netuším, v kterém z těch míst jsme se konečně zbavili obtížného šlapajícího  zpoceného hmyzu. Až tehdy se hory a jejich krása ukázaly v plné míře. Že je tu nádherně jsem si uvědomila někde na druhém pasu pod mraky, při nádherném výhledu směrem na prosluněný sever.  Na jih je zataženo. Jedeme na jih. Střídavě po suché a mokré silnici. Ještěže nejsou zatáčky nějak moc drsné. Dnešní krásný den končí v kampu pod dohledem obřího masívu Marmolady v Malga Ciapela. Platíme 13E/os a stavíme stany v téměř prázdném kampu. Kromě nás jsou tu motorkáři ze Slovenska a Vysočiny.  Postupně se scházíme pod střechou u piva a pizzy. Venku lije. Asi nějak kladně působíme na obsluhu, neb dostáváme kšiltovky. Jdeme spát s pocitem dobře odvedené práce.

Ujeto 168 km. Jo, hodně dlouho jsme čekali v La Villa Stern až se pumpičkáři rozprchnou.

 

V pondělí 4.7.

hučí malý vodopádek za stanem a když ve třičtvrtě na sedm vystrčím nos, tak vidím lanovku na Marmoladu. Spíme přímo pod ní. Tedy tuším, že tam vede, teď to vypadá, že vede do nikam. Hustého, bílošedého, chladného nikam.

Na prostorných toaletách, tentokrát genderově spravedlivě vyvážených se suší motohadry a ferratyhadry. Pepa si stěžuje, že tu mají jen turecké záchodky. Nemají, to jen nemá trpělivost otevřít všechny dveře. Ty poslední jsou do vysněné kabinky s porcelánovým křesílkem.

U snídaně je běžné veselo. Zapisuji si včerejší trasu a Hanka mi nabízí oranžový zvýrazňovač  k zakreslení do mapy. Otevírám řasenku s oranžovým víčkem a trochu nechápavě zírám na řehtající se Hanku. Napálila mě a to ji udělalo radost větší, než kdyby dostala novou motorku. Nebo ne, nevím, chtělo by to vyzkoušet. A aby té radosti nebylo málo, tak se hned dvakrát přeřeknu. Místo jezírko použiji ,,jezečko“ a z pumpičkářů udělám vozíčkáře. Tak, a Hanka má krásný den. Na zítra si zas musím něco vymyslet, abych ji v takhle skvělé náladě udržovala. Prostě se starám o blaho jejího ducha. I ten čtyřlístek jsem jí podstrčila pod nos. No tak to ne, ale kdybych věděla, jak to udělat, udělám to. Zelený stonek s čtyřmi srdíčky, který našla, nám prý přinese štěstí a to takové, že teď se vypravíme k lanovce a to šedobílé nic se nad námi rozplyne a my spatříme výhledy nevídaně krásné. Tak a je to naplánovaný!

Štěstí nám čtyřlístek opravdu přinesl, neb paní v kase říkala, že nahoře není nic vidět a tím nám každému ušetřila 30éček. Jen Hanka v ušetřených penězích štěstí neviděla a zpět do kampu k motorkám šla se zachmuřeným výrazem.

Plán necháváme plánem, sedáme na motorky a jedeme se mrknout, jak to s tou mlhou bude tady dole. 7km od kampu už stavíme v prvním pasu. Né že by z Passo di Fedaia bylo něco vidět, ale stojí tu český autobus a pan řidič se očividně nudí a chce pokecat. Prý účastníky zájezdu vyhodil u lanovky a prý jim řekl, že se to vybere. Tak fajn, ještě že nemusíme dát na autobusáky. Před námi je ale fakt trochu jasno. Veškerou bagáž jsme nechali v kampu pod bělošedým ničím a dost si jízdu bez ní užíváme. Na Passo Pordoi začíná zas mlha, ale taková nedovařená, unavená. Věříme, že jsou to jen dozvuky a na jejich odeznění počkáme v museu I. světové války. Tak nějak tahle musea nemám ráda. Vím, že je důležité vidět, jak děsné to bylo. Vím, že je to třeba si připomínat.  Ale prostě mě z toho mrazí víc než ta nejmrazivější mlha na světě. A nejděsivější je, že je to pouhých 100 let na zpět. Osobní věci, dopisy, balíčky, fajfky…. Působivé a děsivé. Nepochopitelné, že se v těhle drsných horách vůbec dokázali pohybovat a přežívat. Tedy přežívat asi není to správné slovo. A pryč! Musím ven do krásného jasného dne plného turistů a krásných výhledů. Je nádherně jasný, ač je mlha hustější než hustá. Teď už je mlha pořádně dovařená a trochu se obáváme, jak se v ní pojede. Jdeme k motorkám a vidíme postávající zmrzlou motorkářku u brněnské dukárny. Honza, ve snaze jí rozehřát a potěšit, na ni promluví cosi povzbuzujícího. Jako že asi bude líp. Dívá se na něj divně, pak se dívá divně na nás všechny a na mne se usměje. Fakt! Asi tak na lidi působím nebo co. Trochu se tou myšlenkou tetelím, než mě osloví:,,Barčo?“ Aha. Tak nepůsobím. A pozor, tohle je důležitý okamžik v naší partě, neb já jsem ta, které se všichni smějí, že si nikoho nepamatuje. Ale já ji teď odpověděla: ,,Kačko!“ a přesně jsem věděla kam s tím pěkným ksichtíkem. Jo, tak s touhle holkou a jejím chlapem jsme strávili jeden moc vydařený večer na jedné z našich dovolených. A všichni stejnou dobu! No a jen já jsem si ji zapamatovala. Užívám si okamžik převahy, kdy ostatní tápou. Mlha se zas zvedla. Alespoň pro mne! Loučíme se, tak zas někdy někde ;-).

Vyrážíme do mlhy s respektem. Nevětší obavy máme z neosvětlených pumpičkářů. A že jich tu je. Vracíme se zpět a po dvou zatáčkách jsme z mlhy venku. Po dalších sedmnácti TORNANTI (krásně znělé slovo pro vracečky, od teď ho budu používat) odbočujeme vpravo k pasu Sello. Stavíme až za vrcholem, který je zas v mlze a domlouváme se, že se trochu roztrháme. Kdo si chce fotit, bude si stavět, kdo se chce pořádně projet, pojede si dopředu a sejdeme se v…. no prostě se někdy někde sejdeme. Začínáme si to fakt užívat. Docela se vyčasuje, tornanti jsou krásně široké a přehledné, pas se střídá za pasem a zas mě chytá ten pocit, že je svět dokonalý, když má člověk pod zadkem stovku koní a okolo výhledy ukrutně nádherné.

V Corvara se scházíme a jdeme se nabaštit. Nějak nemám klidu, už bych nejraději zas byla za řidítky. Baví mě to. Úžasně mě to baví. Další zastávka je na Passo di Campolongo, kde potkáváme dalšího známého. Tak tohohle moc nepoznávám. Je to kolař, který opravoval řetěz v Maria Luggau. No to snad ne! Tenhle špinavý chlap, s kolem ověšeným bagáží, ujel to co my na motorkách? Ty kilometry a převýšení? Přilbu hódně hluboko dolů. Je mi rozhodně sympatičtější, než ti napasovaní do barevných dresů, prohánějících se po pasech v dohledu svých aut. Kolař se nám snaží česky popřát hodně štěstí, šlápne do pedálů a maže dál. Kam? Netuším, ale žádný cíl by mě neudivil. Potkáváme i Čechy na motorkách, které jsme potkali na pasech…… no skoro na všech. Pořád si říkáme, že je tu hafo motorek, ale ono to tak nebude. Ono jich tu zas tak moc není, jen se tu všude točí jedni a ti samí J.

Arabba, Porve di Livinalongo, Passo Falzarego, Cortina……. V Cortině tankujeme, trochu se motáme a nakupujeme snídani v místním minisupermarketu.

Nevím, jestli je jasno, polojasno, nebo oblačno, nějak se to nad těmi kopci střídá. Hlavně je docela teplo a neprší. A zas mě to baví! Každou tornanti si troufám víc a víc a je mi jasný, že nejsem sama. Gumy našich motorek získávají krásně oblý profil. A když si myslím, že to nemůže být lepší, tak přišel Passo di Giau! A bylo to lepší! Nahoře je nádherně, nejkrásnější pas, který jsme dnes viděli. Kdosi říká, že je to jasný, protože je to první pas, který opravdu vidíme. 29 tornanti dolů, jedna lepší, než druhá. Ani jedna se nezavírá, nepřekvapuje. Uf! Nepamatuji, kdy jsem se takhle skvěle projela! Odbočit do kampu v Malga Ciapela se mi ani trochu nechce, tak se trhám a jedu sama na Passo di Fedaia. Ráno jsme z něj nic neviděli a teď si to tu užívám. Docela se připozdilo a nejsou tu žádní pumpičkáři, motorkáři, plechovkáři, tůůůristi. Jsem tu jen já, moje motorka, kopce osvícené zapadajícím sluníčkem, měkké údolí a dlouhé stíny seníků a hlavně všeobjímající klid. Jen tak stojím opřená o motorku, pozoruji tiché hrdé kopce a je mi krásně.

Na cestě zpět sleduji obdivuhodnou práci ovčáka a jeho psa. Ovce, běžící podél silnice reagují na jedno ovčákovo písknutí. A nezareagují-li, přijde písknutí dvojité a na to zas reaguje pes, který ovce bez problému usměrní. Zas stojím a koukám. Do kampu se z cesty vracím celá spokojená a plná nádherných dojmů. Abych své pocity dala najevo i okolí, tak si přijíždím na plac před stan velmi elegantním přehoupnutím přes travnaté hrboly a fotogenicky se z přilby zubím na večeřící Siskiny. Hanka nedbá a můj téměř enduro výkon nefotí. To je materiál! Fotí futr všechno, kdejaký šutr, bylinu, píďalku a když je opravdu co fotit, tak se nenamáhá foťák vytáhnout. Prý můj výkon nebyl nic moc, no tak to už je úplný nesmysl.

S pocitem dobře odvedené práce se opět odebíráme do kampové hospůdky, kde číšník nabírá šnaps naběračkou, ale nakonec končíme na mejdanu v rozlehlém předsálí sprch. Probíráme dnešní trasu a Hanka říká, že ji má tak nějak v mlze. No vždyť jo, až od nádherného Giau se dá říct, že jsme něco stopro viděli. Venku se opět protrhl hustý mrak a děkujeme čtyřlístku, že lije až teď, když jsme pod střechou. Honza si masíruje nohy višňovicí a Hanka mi cosi zapisuje do deníčku. Pokud je v tom skryto poselství pro příští generace, tak je mi moc líto, ale zůstane utajeno. Neznám řeč, kterou to sepsala. Jen u konce rozlouskávám: ,,Dnes super den, viď Alberte!“ Tak asi tak.

Ujeto 175 km

 

Úterý 5.7.

Lezu z Pepovo nového stanu a zírám: Dnes nevedou šňůrky nad stanem do šedobílého nikam, ale na zářivou horu. Jako když do nás střelí. Hlavně do Hanky. I když tvrdí, že se vůbec nevyspala, protože ji rušil potok (asi počítala protékající hektolitry vody), tak hlásí mínus pět minut do odjezdu. Asi se bojí, aby nám horu nikdo nevyfoukl. Prý nemáme mít blbý poznámky a máme pohnout, nebo budeme stát dlouhatánskou frontu na lanovku. Vše pakujeme, oblékáme se a opouštíme kamp, abychom se za 5 minut zase svlékali a upevňovali motohadry na moto. U kasy jsme téměř sami, kupujeme lístky za 30E na osobu a za ty prachy si můžeme kabinkou vyjet z 1450m n/m v Malga Ciapela až do výšky 3265m n/m do Punta Rocca těsně pod vrchol Marmolady a ještě si po cestě užít dva přestupy. V jednu chvíli je nad námi opět ono šedobílé nic a když do něj vjíždíme, tak se obávám, zda Hanky čtyřlístek nepřestal fungovat. Nepřestal! Vyjíždíme nad nic a …páni!!!….Ono nic pod námi se mění ve zvlněnou hladinu oblačného moře sem tam narušenou ostrůvkem vrcholu. Nadýchané moře šlehačky se vlní, přelévá, mění a my zíráme s pusou dokořán.  Asi vypadáme jak banda vidláků, co vytáhla prvně paty z rodné hroudy. Alespoň podle pobaveného výrazu chlapíka- obsluhy lanovky při našem sborovém óóó.

Napsat, že jsme se výhledem z vyhlídkové kovové věže nabažili je nesmysl. Výhledy se mění každou vteřinou a nabažit se toho nedá, přesto jdeme dolů, kde nás láká bílá pláň. ,,Jediná stopa ve sněhu a nikde druhá k ní…“ mi zní v uších, ač je tu stop víc než dost. Trochu se brodíme, čehož Hanka nedbá a jde daleko a vysoko zdolat vrchol Marmolady. Já končím pod vrcholem a chlapi se motají jen u kraje ledovce. Asi aby je nezáblo. Tóny: ,,…..všude kolem bílo, jako v pohádce…“ vyjadřují mé pocity. Nad námi azurová modř, pod námi tu bílé nadýchané mraky, tu zářivé vrcholky okolních hor a už se hluboko pod námi ukazují i silnice po kterých jsme včera jezdili, jezera u kterých jsme postávali. Shodujeme se, že líp nám to čtyřlístek zařídit nemohl. Pokud bychom sem vyjeli včera, tak bychom se stejně, i kdyby bylo něco vidět, vůbec neorientovali. Teď máme po včerejším objetí masívu Piz Boe a courání po okolí ucelený přehled. Ráda bych o dechberoucích výhledech napsala víc, ale nějak neumím najít ta správně nadšená slova. Neradi nastupujeme do kabinky a sjíždíme na spodní stanici. Ostatní jdou do vojenského musea a já si sedám na sluníčko. Raději než si připomínat, jaké hrůzy tu vojáci museli prožívat se opět kochám klidnou přítomností.

Po cestě dolů se nám ukazuje kamp, který jsme ráno opustili a tak z výšky kontrolujeme, zda jsme tam něco nezapomněli.

Dole na sebe necháváme působit právě prožité okamžiky a jejich nezapomenutelnost umocňujeme obědem v bistru. Ač si kupujeme jen dvě housky a pití, tak nám usměvavá číšnice přidává gratis misku popcornu. A ANI TEN JSEM HONZO NEVYLILA!!!

Směr Passo di Giau, který jsme poté nabrali, mě moc potěšil. Tohle si ráda zopakuji, dnes z druhé strany. Do devětadvaceti tornanti vjíždím natěšeně, ani mi nevadí plná bagáž. Jede se super, jen by si neměli nechávat krást čísla v tornantech. Když tam chybí, tak si myslím, že je to prachobyčejná zatáčka a trochu mě překvapí, že jde o plnohodnotnou tornanti. Ještě že tu jsou krásně široké.

Předem jsem měla trochu obavy, jak nás v téhle zemi plné motorek budou předjíždět místní střelci. A ono ne. Nezažili jsme jediný problém, naopak místní plechovkáři motorkám většinou uhýbají. Takže nebýt pumpičkářů- hotový motoráj. Motorkáři zdraví, což mě při té koncentraci taky dost překvapilo. Příjemně.

Cortinou najíždíme na 51, což je silnice pro všední den. Ty na dovolenou už asi necháváme za sebou. Tahle je v mapě zelená, v reálu už tak ne. Město střídá město, všední provoz, do toho malování přechodů, smaradlavej kamion a značky 50tka a zákaz předjíždění, což samozřejmě pečlivě a zodpovědně dodržujeme J. Vcelku opruz. Alespoň mám čas sledovat domečky. Ty dřevěné z horských pasů ustoupily kamenným, městským v údolí. Netuším, proč mě to nutí používat zdrobnělinu. Tyhle baráčky mají povětšinou dvě parta. Asi mě matou ta malá okénka s protislunečními okenicemi.

U jezera Lago di Pieve, vypadající na mapě taky podstatně líp, než v reálu si dopřáváme odpolední kávu a sledujeme cvrkot. A že je docela pořádný. Konečně ho opouštíme a najíždíme zase na dovolenkovou 52 směr Passo della Mauria. A zas je pohoda. Jen je silnice v dlouhých zatáčkách dost rozbitá. Trochu se bojím, jak budou vypadat místní tornanti. Zbytečně. Jen co se začne silnička víc kroutit, tak se rozšiřuje a uhlazuje si povrch. Prý se jí nemáme bát, ale naopak si ji pěkně užívat. Tak tak činíme. A o to víc, že v tomhle bohem zapomenutém kraji jedeme sami. I pas a skromná městečka jsou neturistická. Připadám si tu trochu nepatřičně, jako by tu nikdo cizí neměl co dělat. Před Tolmezzo mě tenhle pocit opouští spolu s přibývajícími auty. Ale ani tady jich není nějak moc, asi se jim nechce šplhat do kopce k hranicím na Plockenpassu. Od Rakouska se zatahuje, tak se nezdržujeme nějakým dojemným loučením s Itálií a projíždíme poslední znělé tornanti a galerie, abychom na druhé straně kopce najížděli do neznělých tunellů a kurev. V Rakousku nás vítá nejhorší cesta dovolené. Tyhle rozbitý vracečky jsem čekala v Itálii. Jó to jsou ty předsudky.

Dnešních prozatímních 200 kilometrů jedeme pořád mezi kopci. Tenhle masív je snad nevyčerpatelný. V Kotschachu lízneme trochu asfaltu, po kterém jsme jeli před třemi dny a odbočujeme na východ směr Hermagor (111). Čas a mraky nám přikazují dívat se po kampech. U Dellachu opravdu značku kampu vidíme a poslušně dle jejích pokynů odbočujeme vlevo. A tam rozhodně žádný kamp není, ač hubený roztěkaný majitel statku tvrdí opak. Prý tu kamp je, jen si ho musíme umět představit. Prý se na té louce u stodoly kampuje skvěle. Čemuž bych snad i věřila, kdyby se zrovna nehnalo to mračno říkající nám, že si máme najít střechu nad hlavou. Nejraději střechu hospody. Na dotaz úkrytu před lijákem pan statkář krčí rameny. Sedím na motorce a nedutám. O Pepovi ani nemluvě. Ten se snaží dělat, že tu vůbec není, neb se na něj zaměřil statkářův nemocný syn. Neměl chřipku ani kašel a jeho nemoc se projevovala hlučným vykřikováním, širokým úsměvem, mohutným rozhazováním rukama, živelným poskakováním a ohromnou radostí, že přijela návštěva.

Pepa vypadá, že rozhodně nechce trávit noc v blízkosti tohoto dementního majitele statku (to že mu tu vše patří, prý Pepa z chlapcova monologu vyrozuměl) a ač Hanka vypadá, že by tu nejraději zabivakovala, nechává na sebe působit přání většiny a jedeme hledat dál. Zatím neprší a tiše prosím čtyřlístek, aby to ještě chvíli vydrželo. Čtyřlístek poslouchá a dokonce před nás staví po pár kilometrech v Reisachu kamp snů.

Mladý pán v recepci, o němž později zjišťujeme, že je zároveň i hospodským a majitelem kampu nás inkasuje ( 24,5E/2 os.), nabízí nám možnost objednání extra křupavých houstiček ke snídani, což rádi přijímáme a naviguje nás na pěkný plac ohraničený křovím. Stavím stan a Pepa si libuje, že se mu líbí čím dál víc, když ho dokážu postavit sama. Asi začneme jezdit zase na dovolené pod stan.

Ve sprše si užívám teplou vodu dopadající mi na hlavu a tu slyším hlas volající: ,,Honzo, jsi tu?“ Ticho. Otázka se opakuje. Myslím si, že vtipně odpovídám:,, Honza tu není, je u stanu“. Ticho. Majitel hlasu odchází. Po chvíli se ozývá jiný hlas s toutéž otázkou. Opět odpovídám, že jsem tu sama, že tu žádný Honza není. Když už si u zrcadla dělám čerstvou frizúru, tak do sprch přichází majitelé hlasů. Jsou to kluci okolo 12ti let. ,,Honza tu fakt není?“ ,,Ne, jsem tu opravdu sama“. V tu chvíli se z jedné z kabinek na dámských sprchách ozve nesmělé pípnutí:,, jsem tu“. Páni! byla jsem ve sprše s Honzou! Kluci očividně nechápou, co mne na tom tak rozesmálo. Ještě rozchechtaná přicházím ke stanu, abych partě sdělila, že jsem byla ve sprše s Honzou.

Čtyřlístek zase zabodoval. Sotva máme vše pod stanem a sebe v hospodě, dává se do deště. Tentokrát do opravdu pořádného, takového, co donutí majitele pozorovat jezírko s lekníny, zda už nepřetéká. Kdosi z nás se ptá, jak v tom půjdeme ke stanům, kdosi jiný odpovídá, že po čtyřech a tak si rychle dáváme šnaps. Majitel, recepční a hospodský nás rád obsluhuje a vše nám servíruje tak, aby měl dobrý výhled na Hanku a hlavně na její výstřih. Honza to komentuje slovy, že ho to vůbec neruší, naopak mu dělá dobře, že je jeho žena tak oblíbená. A Pepa dodává, že jsme díky ní zatím dostali flašku kořalky, kšiltovky a teď exkluzivní obsluhu, že je to od ní moc pěkné, co pro partu dělá. Honza si maže nohu tentokrát meruňkovicí, konečně se mu dostává povolení dát si vysněný štrúdl a pak mu zakazujeme dělat Dana, protože začíná lovit na gůglu nějaké slovo, které si vymyslel a teď nám chce dokázat, že fakt existuje, čímž ale zkazí skvělou zábavu, která při nevědomosti vzniká. Stejně mu neuznáváme, že je multibilingvní. Všichni se shodujeme, že si musíme tenhle kamp přidat na seznam kampů k zapamatování. Déšť ustává a můžeme odejít po dvou.

Dnes ujeto 217km

Středa 6.7.

V noci mě trochu rušil liják. Obávám se o motohadry ukryté v předsíňce stanu. Zbytečně. Stan je dokonalý. V šest mě budí mohutné kostelní zvonění. No to snad ne! Lezu ze stanu a obcházím kamp. Zjišťuji, že je fakt parádní a když se dole nad údolím začne rozplývat mlha, tak se rozplývám i já. Další romantické ráno. Kolem půl osmé leze sluníčko z mlhy a Siskini ze stanu. Dávali bychom si v klidu kávu a čerstvé houstičky, kdyby se Honza nehádal, že je o hodinu míň protože mu to říká foťák. Za trest programuje do GPS nezpevněné cesty a nedbá na naše hudrování.

A zase jedeme. Zalesněné kopce po pravé straně mají prstence z mraků a ze silnice na všední den mířící na Hermagor se páří. Za Panem Magorem se na silnici 111 zdržíme jen pár kilometrů a odbočujeme u nějaké kotěhulky s názvem Sussawitsch vlevo. No potěš koště. On ten mameluk fakt nechal nezpevněný cesty povolený! Protože nikam jinam nás tahle uzounká se zákazem vjezdu čemukoliv většímu, než malé dodávce a plné děr zavést nemůže. Možná se koukáme i trochu vyděšeně, ale zas né tolik, jako řidič autobusu neznalý zákazové dopravní značky. Teď tu stojí šprajclý v jedné ze zatáček a jistě si slibuje, že si mezery ve vzdělání fofrem doplní. Zadky máme slušně naklepané a umím si dost živě představit bolest zadku frajírka jedoucího v Kaipanu kousek před námi. Kdesi, kde vlci dávají dobrou noc je vesnička Kreuzen a u té to asi začne. Jaké překvapení. Asfalt zůstává, dokonce se trochu urovnává a krásným, zeleným údolím nejede kromě nás nikdo. Dovolenková!

V Feistritz a.d.Drau z ní odbočujeme na silnici 100 na všední den a vcelku rovně a nezajímavě dojíždíme do Spittal a.d.Drau (sakra! Čert aby se v těch rakouskejch Špitálech vyznal). Už bylo na čase. Moje motorka i já jsme si už přály nějakou tu zatáčku. Tak vítáme kruháč. I Honza se pravděpodobně trochu nudí, neb se asi zamyslel a to zamyšlení ho stálo kousek gumy zanechané na Špitálské silnici. Za Spittalem a.d.D. najíždíme na 99tku. Projíždíme Gmund i.Karnten opět bez romantické procházky a bez zastavení v museu Porsche, za což dostává Honza za uši ač se vcelku logicky brání, že jsme si klidně mohli zastavit a pokračujeme na Katschberg čímž rozplétáme obří cop, který jsme tu pletli v sobotu.        Dnes se nám tu jede o poznání líp. Rozhodně to v zatáčkách klopíme víc, než v sobotu. Buď jsme se v nádherných tornantech parádně vyjezdili, nebo si luxusně sjeli gumy, ale nejpravděpodobnější je, že nám ubyly konzervy. Pak už jen motorky projíždí tu hezčí, tu nic moc místa s názvy Radstadt, Bad Ischl, Gmunden. V Gmundenu jsme do sebe hodili redbulíky, do motorek benzín a s vědomím, že to je vše přátelé, zamířili na zabydlený sever. A pak nic nevím. Pak mám v deníčku velikánským písmem napsáno LINZ!!! To asi abych na něj nezapomněla. Což je nesmysl, neb na dnešní průjezd se zapomenout nedá, ač se o to v následujících měsících budu hodně snažit. Honzova GPSka se rozhodla, že nás celou dobu bedlivě poslouchala a vodila tím nejhezčím, čím mohla a teď nám to spočítá. Nevím kudy jsme jezdili, nevím kolikrát jsme jezdili stejnými křižovatkami, nevím kolikrát jsme projeli kolem stejných budov, vím, že se mi to nelíbilo a že to trvalo ukrutně dlouho. A že bylo horko. Ne! Bylo HORKO!!! a že to říkám já, je už co říct. Peklo s názvem Linz nás nakonec přeci jen propustilo a pocit z dnešního dne zachránila prověřená silnice Studánky, V.Brod, Rožmberk, Č.Krumlov, Habří. A teď je to vše, přátelé……….

 

Dnes ujeto 448km

 

……..no, vlastně ještě ne. Teď ještě shrnout, že jsme projeli celkem 1557km. A že to bylo asi nejhezčích 1557km, které jsme kdy jeli. Pravda, průjezd Linzem z kilometráže musíme odečíst. Že jsme na všemožných passech a v tornantech věděli, že se sem jednou, či snad i víckrát rozhodně vrátíme. Že nalézt čtyřlístek na začátku dovolené je výhrou. Že klidně může půl dovolené propršet, když je to zrovna ta půlka noční.  A úplně nejdůležitější je, že se Pepovi jeho dárek k šedesátinám zalíbil natolik, že dokonce kývnul na nápad, aby naše dovolená za pár dní pokračovala. A tak 24.7. vyrážíme………….. a to je jiný příběh. Jedeme dál…… 🙂 .

 

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/Dolomity_07_2016/