Úterý 4.7.2017

,,Máš náhradní páčky?“ ptám se Luffy při pohledu na Bandita rozloženého velmi do šířky. Luffa blýskne očima, přecedí mezi zuby ,,nemluv!“ a zaklapne plexi. Netuším co tomu předcházelo, ale asi zatím co jsem smažila řízky se pakování trochu komplikovalo a Luffa sedící na nabaleném Banditu čeká, kdy jí obří brašny pošlou k zemi. Z Habří vyrážíme ve čtyřech. Luffa na napakované Suzuki Bandit 1200, Zboud na nádherné Yamaha XJR 1300, Pepa – autobus Yamaha FJR 1300 a já (Barča) na úžasné a často haněné nevědoucími kamarády, Honda CBF 1000.

V Přísečné dáváme přednost Siskinovi na Aprilia 1000 Caponord jedoucím po hlavní a stavíme za ním na benzínce v Českém Krumlově. Po chvíli doráží poslední účastník zájezdu- Siskinka na Suzuki GSR 600. Poslední natankování v Čechách a můžeme vyrazit vstříc vysokým horám, krásným zatáčkám a světlým zítřkům. To tedy doufáme, že se moc nezatáhne. Zatím jedeme v koloně na Kaplici nízkými kopečky, taky pěknými zatáčkami a s deštěm to vypadá tak padesát na padesát.

Před Freistadtem opouštíme kolonu mířící na dálnici a užíváme poklidné silnice 310, malým přesunem po 124tce se dostaneme do Pregartenu a po 123 do Ennsu. Ještě nás čeká nedovolenková, trochu nudná 309 na Steyer. Tady stavíme na první bystré postřehy. Luffa si s úsměvem chválí, že se jí jede fajn, a že ani ta bagáž není tak strašná a ptá se Zbouda, zda mají stoličky. Tentokrát vrčí Zboud, že prý proč tu stavíme, ve městě? Že se mu ta bagáž blbě uchycávala a tak. O židličkách ni zmínka. Trochu ho rozesměje holčičí odskočení si do kukuřice, která se ukáže být bambusem a řeže Luffu do ucha. Pepa si stěžuje, že musíme stavět častěji, neb přeci všichni víme, že má natržený ten…hýžďu a vyvolává tím hloupé diskuze o původu tohoto zranění. Raději jedeme dál vstříc zamlženým horám. Každou zatáčkou, každým městečkem se přibližují a s nimi i pocit, že to je dovolenááá! Tenhle pocit umocňuje odbočka na konečně dovolenkovou 140tku a průjezd prvním tunelem mi roztahuje hubu od ucha k uchu. Hukot šesti motorek mi konečně z mozku vymazává, cože je či není doma a definitivně mě vrhá do DOVOLENÉ. Kopce dostaly jasné obrysy a za odbočkou na Molln už kličkujeme v jejich stínech.

,,A teď jsme ,vhoráchuž‘?“ Ptá se spokojený Zboud. Odpovídáme, že to městečko neznáme, a že jsme v Klaus. Kousek odtud máme vyzkoušený kemp Elizabeth a přesvědčujeme Siskinku, že to je přesně to místo, kde bychom měli složit hlavu. Nechce ani slyšet, vymlouvá se, že je to blízko a že je třeba ještě něco najet. Houby. Nechce se jí do tohohle skvělého kempu, v kterém jsme si z ní dělali vloni dost srandu, díky pánovi co po ní nepřehlédnutě šel. Popojíždíme pouhých 50km, v kterých si užijeme první pas dovolené. Tedy přesněji takový malý ale hezký pásek- Pyhrnpass. Bivakujeme kousek za Liezen u jezera Putterersee, platíme 23,70E za dva (dvě osoby, dvě motorky, jeden stan). O letošní první stavění stanů se ochuzují Luffa se Siskinem. Moc je to mrzí, ale někdo na pivo, tedy vlastně pro pivo, jít musí. Tak se prý obětují pro blaho bandy a po dost dlouhé době přináší šest piv. Luffa si k přenosu pomáhá žlábkem mezi prsy a chlapy konstatují, že měli poslat Siskinku, ta by jich přinesla bez problému víc. Plky, které následují vcelku jasně napovídají, že to nudný večer nebude. Siskinka se snaží odpoutat pozornost od svých vnad a říká, že jsme do Liezenu přijeli úplně jinudy, než normálně, a že je to divný. Vcelku přesně popisuje vjezd do Triebenu a tím nám nechtěně nahrává k dalším výbuchům smíchu. Trieben, ač jím tentokrát nemáme naplánovanou cestu, nás od té chvíle dennodenně provází. Sportovnější část výpravy se vydává na procházku okolo jezera, ale cesta u něj končí a překonávat plot se nám nechce, tak se i my přidáváme k mladým, jdeme na pivo a kořalku a je z toho další z řady dovolenkových poetických večerů.,,Všimli jste si, že nejvíc popíjíme a řádíme první večer?“ Ze všech vyřčených teorií, proč tomu tak je, se pravdě blíží ta, že potřebujeme vypustit páru po vysilujícím pracovním nasazení. Ty další dny už vypouštíme páru na motorkách. Z mouder vyřčených tohoto večera stojí za zaznamenání Zboudova slova: ,,Siskinko, ty vůbec nejezdíš jak z hnojem, jak o tobě tvrdí fámy, já ti vůbec nestíhám“. Siskinka chvíli neví, zda to pojmout jako urážku, či kompliment. Rozumně se přiklání k druhému, usměje se a na kecy lidí, kteří s ní ani nejezdí, kašle. Zboud perlí dál:,,Nezmokneme, jednou pro vždy vám povídám, že nezmokneme. Já to mám prostě takhle nastavený, vyjedu-li neprší. Proč bych asi tak jezdil do deště?“ Vzhledem k předpovědím v médiích, vzhledem k mrakům pohupujícím se na obloze, mu až tak moc nevěříme a Luffa jde tak daleko, že je ochotna se vsadit. Prý o cokoliv. Jednomu by z té nabídky až zatrnulo. Nakonec se z toho klube velká sázka o malé kindervajíčko. Shodujeme se, že Zboudovi moc přejeme výhru a jdeme spát.

Ujeto 247km.

 

Středa 5.7.2017

Spalo se parádně. V kostele nebimbali, kterak Siskin zvečera prorokoval a nikdo nás nepřišel napomenout, že hlučíme, neb jsme nehlučeli, protože jsme spořádaně zahučeli do spacáků s počátkem nočního klidu. Si myslím. Zboud večer slíbil, že bude stávat v šest, ale co si budeme povídat, vlk taky sliboval. Když konečně vyleze, tak přehodnocuji slova zapsaná do deníčku. Prý ještě popíjel s motorkáři ze spřáteleného kraje moravského vínko. Vracejí se z dovolené a slivovice jim zaplaťbůh došla už dřív, tak snad Zboud bude moci usednout za řidítka. Postupně vylézají ze stanů ostatní účastníci zájezdu v různých stádiích opotřebovanosti. Při snídani postávající Zboudi mlsně pokukují po nás ostatních, kteří si sedačky zabalit nezapomněli. Luffa si jde spravit náladu do umývárek. Jde s přilbou a v motobotech. Prý si užívá, že je po letech zas ta motorkářka a že jí prý do toho nemáme kecat. Zboudovi k vylepšení nálady stačí řízek. Nabízím mu své zásoby, ale co čert nechce, vylosoval si narafičenou nemasovou, strouhankovou náhražku řízku. Ještěže mu náladu nekazí počasí, zatím to vypadá, že by si mohl ve finále na kindervajíčku pochutnat.

Zapakováno, nastartováno. Všichni máme zařazenou jedničku, když Siskin zjišťuje, že zapomněl zapakovat okurku maminkou s láskou vypěstovanou. Neodvažuje se motorku chcípnout, vráží okurku do ruky pánovi pokukujícímu po našich motorkách a sedá za řidítka.

Tihle pánové se vyskytují v každém kempu. Pánové chtějící si pokecat o jejich motominulosti. Pánové, do jejichž myšlenek se umím vcítit a při každém setkání s nimi mě zebe pomyšlení, že motorka bude i pro mě jednou minulostí.

Doufaje, že je tomu daleko se konečně rozjíždím a následuji Siskina. Ten se nějak pere se svoji šochtličkou a odbočku na Solkpass dvakrát přejíždí. Není divu, nějak název komolí a rve do ní nějaký Selkenpas. Překvapivé je, že se mu nevysmála, název schroustala a někam ho vede. Selkenpas budeme muset někdy vypátrat. Teď ne, teď točíme a vjíždíme na úzkou silničku Solkpasu. Šedá stužka se líně vleče v přehledných zatáčkách. Už jsem tu párkrát byla, tak ji tu lenost nevěřím. Po chvíli se začne dravě kroutit a stoupat. Krávy, které objíždíme krokem, nějaké to vrnění motorek nerozhází, jsou zvyklé, jen Pepa slízne jednu ocasem a jedeme dál. Solkpass je mým oblíbeným pasem. Trochu zapomenutým, bez stánků s cetkami a velkého parkoviště. Pokračujeme pohodovou cestou s nulovým provozem (96) směrem na Gmund i.K. Na 99tce cestu zpestří pár zatáček Katchsbergpasu a takovým malým miniendurem na stavbě dojíždíme na parkoviště před museum Porsche v Gmundu. Museum je malé, ale zajímavé, vstupné 8E. Svačinu si rozbalujeme v protější zahradě. To se nám ještě nepoštěstilo, svačit v galerii. Atelier Russ je udržovaná zahrada zaplněná kovovými nápaditými nesmysly. Máte doma staré nepotřebné kafemlýnky, štětky na záchod, cedníky, srpy, víčka, trumpety, matičky…….. prostě cokoliv? Tak je porůznu smontujte, svařte a budete to mít krásný. A nebo taky ne. Asi i tohle se musí umět. A pan sochař to očividně umí. Nasvačíme se pod dozorem všemožných a hlavně nemožných soch, neplatíme vstupné, protože ho prostě nikdo nechce, prý ani dobrovolné. Fotíme, ale slíbíme, že fotky nikde nezveřejníme (takže ve fotogalerii nejsou a nebudou) a valíme to dál. Parádní 99tku střídá neparádní 100. Silnice, která dovoluje ubíhat myšlenkám. Před Lienz stavíme na oddech a Siskin se ptá, proč nejedeme za kopcem po mnohem hezčí 111tce. Mám chuť se ptát stejně, ale Siskinka mě předbíhá a říká, že chtěla jet jinudy než minule a hlavně, že tam za kopcem prší. A protože přejeme výhru kindervejce Zboudovi, tak nereptáme a jedeme dál po nudné stovce. I tady začíná pršet. Luffa se na moto podivně svíjí a rozhazuje rukama. Na příští zastávce nám vysvětluje, že to byl vítězný tanec. Předčasně. Shodujeme se, že spadlo 24 kapek, což se rovná 4 kapky na jednoho a to že neplatí. Zatím vede Zboud. A kromě toho, že vede, tak taky tropí mezinárodní neplechu. Popíjíme si ve stínu vodu a Zboud si prohlíží něčí odloženou přilbu. Než ho stihneme zarazit, tak vybíhá pán z kasy a brání přilbu vlastním tělem. Zboud mu, a hlavně nám, vysvětluje, že ji fakt nechtěl lohnout, že se mu jen líbila. Pozdě. Další důkaz o tom, že jsou čeští motorkáři verbež, je na světě.

Poslední natankování v Rakousku a asfalt nudné stovky nás za Arnbachem pomalu dovádí do Itálie. Popleskám motorku po nádrži a poděkuji jí. Už mi ukázala pěkný kus Evropy, jsem ji vděčná. U Dobbiaco odbočujeme vlevo, zelené kopce se mění v ostré hory a zatáčkami přijíždíme do Campu Alla Baita poblíž jezera Misurina. Platíme 22E za dva a rychle, jak jen nám horko dovolí (Siskin hlásí 34°C ač jsme ve výšce 1760m n/m) stavíme stany. Čímž motorky odbagážujeme a můžeme si vyjet jen tak na lehko. Pepa na ježdění i na nás kašle, odchází do hospody ulevit své bolavé hýždi, Siskinka kašle na svoji motorku, sedá za Siskina a můžeme vyrazit. V rozjezdu nás staví závora a nutnost zaplatit. Tak si tedy zaplatíme. 15E za moto. Aha! Proto si Siskinka přesedla. Platíme a abychom si ty prachy užili, tak se trochu rozjedeme. Jo! Nádherné, pravé Italské tornanti! Paráda. Ani nestíhám sledovat výhledy a nahoře tedy zírám. No, zírám tak trochu do mlhy. A tam co je nejhustší, tak tam jsou prý k vidění tři zuby. Tre Cime. Sice tomu můžu věřit, ale napovídá tomu jen takový malý skalnatý svah končící pár metrů nad námi. Rozhlížím se raději na druhé straně do dáli. Parádním panorámatům dodává na dramatičnosti a kráse bouřka v pozadí. Pěkné na pohled, nepěkné při představě, že jsme tu na motorkách a budeme muset sjet dolů. Což bych nerada činila za hromů, blesků a v proudech vody valící se zatáčkami. Opouštíme chladné (je tu překvapivě jen 15°C- jsme ve výšce 2360m n/m) neviditelné zuby a vydáváme se na cestu dolů. Porůznu stavíme na focení, předjíždíme se, ujíždíme si, prostě si to užíváme. Ztratit se nemůžeme. Tahle slepá silnice prostě ústí u Pepy v hospodě. A tak se u něj postupně scházíme. Pozorujeme bouřku, která neví jestli má přijít či odejít a pomalu se začínáme bát, že čokoládové vejce vyhraje Luffa. Ale kdepak, opět se zalekla a během naší večeře odplula do dálky. A je zase krásně, asi nějaké Zboudovo čáry máry. Vydáváme se na procházku k jezeru. Tři zuby se utápí ve sluníčku. Neuvěřitelné a tak trochu k vzteku. Teď tam tak být, to by se couralo, to by se koukalo, to by se vymýšlely báchorky o vzniku téhle přírodní parády. Třeba něco o dracích, či tak. Mrzí mě, že jsem se mírně předpo…la a z tak krásného místa před hrozící bouřkou zbytečně ujela. Vcelku překvapivě přicházíme do hospody a objednáváme 6 velkých piv. Na tom by nebylo nic moc divného, kdybychom do hospody nevešli jen tři. Zboudi a Siskinka se někde pozdrželi. Číšník se třikrát ptá, zda piv opravdu šest a zda opravdu velká. Několikrát přitakáme, tož pokrčí rameny a s otázkou v očích je přináší. Odpověď mu dává zbytek bandy, která vešla a zbývajících piv se ujala. Měsíc nám cestu zpět nádherně osvětluje a v kempu nás nikdo nenapomíná, když po jedenácté večerní moudře rozprávíme. Což je výhoda kempu plného Čechů. A ani ten Turek na motorce nic nenamítal. Dobrou noc.

Dnes ujeto 295km. Pepa drobet míň.

 

Čtvrtek 6.7.2017

 Čekala jsem, tady ,,vhoráchuž“, krutou noční zimu. Nekonala se, zato mě budily podivné zvuky plné drsné vášně. Siskini se k nim neznali a sváděli je na stádo ubohých oslů, zde žijících.

Při zjištění, že do pofidérních umývárek vede jen jedna trubka, jsem usoudila, že s teplou vodou to nebude a načančání s novou frizúrou jsem odložila na neurčito. Z nebe někdo obřím koštětem odmetl všechny mraky a sluníčko se schovává za jedním ze světoznámých zubů. Když obleze všechny tři a vykoukne, tak parádně hřeje. Snídáme za řevu oslů a zapakovat nic nezapomínáme, čímž nikomu nic nevěnujeme a můžeme vyrazit. Dnes hned naostro. Žádné šolíchavé rozjezdy, ale hned plnotučné tornanti přes Cortina d´Ampezzo směrem na passo Falzarego. Pěkně rozehřátí přijíždíme k lanovce na Cinque Torri do Bai De Dones (1889m n/m). Věříme nebi a Zboudovi a vyrážíme do hor v kraťasech. Někteří nedůvěřivě. Zbytečně, i nahoře, v 2255m n/m,  je nádherně. Ladně seskakujeme z lanovky, tedy jak kdo, a vyrážíme na prohlídku zákopů z první světové války. Je to takové nějaké horské muzeum v přírodě a přiznávám, že jsem si ho zrovna dvakrát dobře neprohlédla. Nějak mi tato muzea nedělají dobře. Prostě moc nechápu, kdo a proč sem ty kluky na smrt poslal. A asi to ani chápat nechci. Raději si prohlížím zelené bochánky kleče, jásavě rozkvetlé azalky, rozeklané skály, šedé stezky kamzíků. Uklidňující a nabíjející pohled. Ani moc nevadí docela rušný turistický provoz. Skalnatá náhorní planina je obrovská a tak se moc pod nohy ostatním nepleteme. Jdeme cestou necestou a za jedním ze skalisek je kulhající Zboud kupodivu první. ,, Tak tady se kolenářky a natrhprdeláči po..rou“ zahlásí a kulhá si to po skaliskách dál. Kolenářkami myslel Luffu a mne. Natrh….. , no tak to víme, že natržená řiť trápí Pepu. Nějak zapomněl zmínit svoji chabrus kyčli. Jo jo, jsme to partička zoufalců. Přeci jen se nějak s tím obtížným terénem pereme a mně se tu natolik zalíbí, že na nějaké bolístky kašlu a jdu prostě dál. Nějak netuším, kde je zbytek party, ale vím, že je mi to naprosto fuk. Je tu úžasně. Prolézám kolem skal a nemůžu se nabažit výhledů. Někde mezi třetím a čtvrtým prstem usedám v obří dlani na skalnatý převis a prostě konzumuji vzduch a výhledy. Tak nějak vím, že tady a teď je život v pořádku. Horolezci nad mojí hlavou vědí co činí a já jim věřím, že mi na kebuli nespadnou. Do mého rozjímání přichází Siskinka a já jí říkám, že tady počkám. Prý na co. No to nevím, ale vím, že tu počkat chci. Asi na konec světa, či tak něco podobného. Konec světa se nechystá, tak se nakonec nerada zvedám a jdeme se Siskinkou pátrat po nějaké zajímavější cestě ke zbytku party. Procházíme myší dírou mezi čtvrtým a pátým prstem, ze které visí provaz. Překonám veliké nutkání, za provaz nezatahám, horolezce nesejmu, a jdeme kamennou sutí dál. Obcházíme pět prstů z druhé strany a nevím, zda se dívat na ten přírodní jev, či hledat schůdnou cestu. Nějak kupodivu zvládáme oboje a nakonec přeci jen docházíme k ostatním. Jsou ochuzeni o fantastické výhledy, ale zato mají odpočaté nohy. Ráda se přidávám, dávám nohám odpočinek, ale to už nás ostatní ženou dál. Prý dost chození, zas je čas na ježdění. Mají pravdu. Dovolená se nesmí proflákat.

Parádní tornanti dovedou naše motorky na Falzarego, tady nestavíme a přejíždíme jen něco přes kilometr na passo Valparola (2192m n/m). A tím se opět dostáváme do šlépějí první světové. Těm se tu nikde nedá uniknout. Pas patřil až do oné kruté války Tyrolsku. Blízká hranice ho vcelku logicky vcucla do víru běsnění. Pevnost Tre Sassi byla hned zpočátku války italským dělostřelectvem zničena. Dnes je tu, jak jinak, museum. Banda se opět rozděluje, někteří jdou načerpat historické informace, někteří na to kašlou a kochají se krásnou krajinou. Z Valparoly sjíždíme skvělými zatáčkami a za jednou z nich objevujeme lákavou hospůdku. Dávám si vynikající polentu se sýrem a Zboudi domácí špecle. Luffa si pochutnává, ale stěžuje si, že jí to nějak nejede, prý se s levými zatáčkami pere víc, než by si přála. Nezdá se mi to, jedu za ní celou cestu a řekla bych, že si s naloženou motorkou dokáže poradit skvěle. Vůbec není znát dlouhá motorkářská pauza. Tak alespoň prudí, že jsme jí slíbili sníh a že nikde není. A že ho chce a chce a chce! Budiž. Jistojistě ho nalezne na Marmoladě. I Zboud by rád na tuhle profláklou horu zavítal. Takže se trháme. Zboudi odjíždí do Malga Ciapela. Mají za úkol zakempovat v kempu, který se nám loni tak líbil a pak si za odměnu mohou vyjet lanovkou na Marmoladu a třeba se klidně i zkoulovat.

My ostatní jedeme na La Villa Stern odlehčit místnímu bankomatu, zavzpomínat na loňský ukrutný průjezd, či vlastně neprůjezd městečkem, odbočit na Corvaru a pokračovat serpentinami na passo Gardena (Grodner Joch). Výjezd nám velmi znepříjemnil autobus, který se do tornanti ani nevejde, a který se fakt nechce nechat předjet. Když už se mi to podaří, tak se trochu utrhnu, nechám svojí CéBéeFku si dosyta užít italského asfaltu. Vrní si spokojeně a já s ní. Na passu Sella stavím a naviguji ostatní na motoparkoviště podle značek. Siskin nadává, že na Aprilii zapomněli a stoupá si na parkoviště Ducati, že je to prý příbuzenstvo. Nahoře zas jen tak trošku kochačka, kafíčko, pokoukání do map. A trochu na nebe. Že by byla chyba opustit Zbouda a jeho šamanské dovednosti? No, zatím nemokneme. A jedeme dál. A to se to zas jede. Levá střídá pravou, pravá levou, nějak si čím dál víc troufám, adrenalin stoupá a bezvadně si užívám. V Ganazei chvilku zaváhám, zda bychom neměli počkat na Siskinku, která zůstala kdesi vzadu za nějakým autobusem a usuzuji, že jsme se jasně dohodli, že jedeme přes Fedaia do Malga Ciapela. Takže nezastavujeme, pouze přibrzďujeme a už to valíme dál. A jede se…… no jako na skvělém asfaltu, pod hřejivým sluníčkem, parádními zatáčkami….. ano ano, o tomhle se mi bude v zimě zdát. Na hrázi jezera Fedaia postupně stavíme a čekáme na Siskinku. Přijíždí, trochu se na nás vymračuje, neb jsme na ni nikde nečekali, ale uznává že na ní čekáme teď a tady a taky kdo by našim rozesmátým ksichtům odolal. Takže se nakonec v pohodě projdeme po hrázi a už jen tak pomaloučku polehoučku dojedeme do kempu pod Marmoladou v Malga Ciapela. A tady nás čeká překvapení. Ano, mladí se mohli klidně zkoulovat, jen jsme si mysleli, že k tomu použijí sníh na ledovci. Naše povolení pojali tak trošku po svém a teď tu na nás z terasy od piva a kořalek bodře pokřikují. Zboud je velice podobný jedné známé postavičce z populárního filmu. Ano, takhle nějak vyřvává Pepin v Postřižinách. Prý nemohli postavit stan, neb jim Siskin zakázal vybrat plac a tak se museli srdečně seznamovat s novými majiteli kempu. Je jím vousatý Pavel a jakási mediálně známá marmeládová královna Blanka. Zase se ukázala moje děsivá ignorace. Vůbec netuším, a zděšeně zjišťuji, že jen já z celé party, kdo to je. Ale moc ráda zjišťuji, že jde o velmi sympatickou ženskou, která se proslavila vařením marmelád bez chemických přípravků. A ještě se ji podařilo k skvělým recepisům dodat i poutavé cestopisy. Ženská s koulemi z Pohoří na Šumavě, nebojící se nových začátků, života třeba v karavanu, si prostě koupila tenhle kemp, protože se jí a jejímu Pavlovi tady líbilo. Nám se tu líbí taky, kupovat to nebudeme, jdeme zabivakovat. Kemp je plný Čechů, ale i tak nacházíme dost placu pro naše tři stany a šest motorek. Auta na plac nesmí, což je příjemné. Večeře, trocha odpočinku a tradá na pivo. Hospoda zavírá v devět, Italský číšník je neoblomný, ale Pavlovi se asi nějak líbíme, což trochu nechápu, a tak hospodu opět otevírá. Koštujeme domácí pálenky a rozebíráme rozdíly v životech v Čechách a v Itálii.

Ujeto 107km.

 

V pátek 7.7.2017

vstávám brzy. Dávám sprchu, neb tady jsou umývárky fakt noblesní a v sedm vyrážím na procházku. Mířím do kaňonu Serrai di Sottoguda. Je co by kamenem dohodil, umí-li někdo házet kamenem 900 metrů. Slibuji Pepovi, že jsem za hoďku zpátky a očividně nevím, co činím. Po oněch devítistech metrech procházím zavřeným vstupem, čímž ušetřím 3E. Do kaňonu vede vcelku překvapivě strmé klesání. Snažím se nemyslet na cestu zpět, čeká mě strmé stoupání.  Dávám si závazek, že v 7,30 otočím, ať se děje co se děje. No jo, jenže ono se děje. Každým krokem skály rostou, soutěska se prohlubuje, potok je dravější…otočit se nejde. Za příští zatáčkou to otáčím! Předsevzetí odnáší vodopády, voda skákající po skaliskách, kostelík napěchovaný do skály. Jsem tu úplně sama a neskutečně si ten klid ve skalách užívám.  V 7,45 přeci jen překonávám sama sebe a nádheru okolo a opravdu se točím. Točím se pod mostem, ze kterého jsem loni koukala dolů a říkala si, že by to dole mohlo stát za to. Nespletla jsem se. Cestu zpět dávám dost v poklusu  a v 8,10 se fest zadýchaná připojuji na společnou snídani. Mého zpoždění si ostatní ani nevšimli, zato se ptali, zda se mi tam bude líbit i podruhý, že se do Sottogudy všichni chystají. Prý se o tom včera večer mluvilo. Včera večer se toho nakecalo tolik, že se ani trochu nedivím, že mi zrovna tahle důležitá informace unikla, ale v nejmenším mi to nevadí. Soutěsku jsem si tím užila v poklidu osamělosti, čímž měla úžasné kouzlo. U snídaně se z chvástavého ,,jdeme všichni“ odlupují slabší jedinci. Natržená řiť a kulhající kyčel zůstávají u motorek. Prý kvůli servisu. Pepa si chce asi na eFJéRce namazat kardan. Okolojdoucí motorkář nám přeje dobrou chuť, je-li konstatování:,,vy si žijete“ přáním dobré chuti a  Zboud mu vysvětluje, že to všechno jíme né z důvodů naší rozežranosti, ale protože to zabírá místo na motorkách. Vysvětlení uznává a odjíždí. My ne. Zboud se ujímá slíbeného servisu a obchází motorky, kterým je fakt třeba namazat řetěz. U Caponordu si bručí:,,tahle velká mrcha nemá hlavní stojan?“ ,,Co? Já?“ ozve se opodál Siskinky hlas. Nádherná nahrávka na krásně  hloupé plky o Siskinky podvozku. Siskini se při pakování na motorky trochu dohadují a Luffa cítí nutkání je krotit a udobřovat. Rychle ji varuji, že se to otočí proti ní, což znám z vlastní zkušenosti. Pozdě. Už to slízává z obou stran a rychle se se smíchem stahuje. Siskinka si u zrcátka CéBéeFky kontroluje ksichtík a je očividně spokojená s tím co vidí. Chválím jí, že se jí líbí ta správná motorka. Prostě takové normální dovolenkové ráno, plné nesmyslných a zbytečných keců, bez kterých by byl život chudší.

Dopoledne bez půlky bandy plyne lenivě a ospale. Lenivě s Pepou pozorujeme pstruhy v kempové tůňce a  stejně lenivě jdeme na kávičku. Užíváme klídku, vyzvedáváme chléb, včera objednaný a plkáme s Pavlem o jejich zajímavém životě. Prý se v Itálii hodlají usídlit natrvalo. Mají naplánovanou domácí školu pro holky a věří, že to dají. Taky věřím. Jsou to zarputilí pohodáři.

Túristi se vrací v 11°°, nezbaští Zboudovi hereckou etudu o opilosti, přidávají se k nám a říkají, že jsem o mnoho přišla, neb jsem nedošla až na konec soutěsky a tam že je to teprve to pravé dovolenkové, že se až tají dech. Nelituji, dech se mi tajil a hlavně po cestě zpět těžce nedostával i tak. Ještě u Blanky obědváme, loučíme se a pak konečně dost keců a do sedel. Proto jsme přeci tady. Tak pěkně zatáhneme a těch 29 tornanti na úžasné paso Giau si fakt užijeme. Dolů se zase trochu roztrháme. Pepa to valí napřed a my ostatní porůznu stavíme na focení. Cestu dolů si užíváme každý po svém, ale všichni se nakonec scházíme v údolí u Pepy. Ten tu stojí, šťastně se usmívá a hlásí, že zavařil brzdy. Ano ano, Pepa s natrženou řití v zatáčkách velmi omládl, kousl se a natrhl řiť mlaďochům kolínkářům na supersportech. Ještě si prý stihl dole rychle sundat přilbu, aby kolenobrusiči viděli, jak starej chlap jim to na tom těžkým mastodontu nandal. Je nadšenej a vůbec mu nevadí, že eFJéeR nebrzdí.

Mě to docela vadí, hlavně když sjíždíme z Falzarega a mám to děsný monstrum v zádech.

Bez úhony dojíždíme do Arabby a opět nastoupáváme k pasu Pordoi. Pohled na ty kopce, zářivé nebe, nádherné silnice přes čtyři motorky přede mnou mi zase brnká na tu správnou motorkářskou strunu a je mi….. je mi, že líp už to nejde. V každé ze čtyřiatřiceti zatáček se otevírají fantastické výhledy, jeden neví, jestli si hlídat kroutící se silnici před sebou, či se kochat pohledy do okolí. Rozumně volíme první možnost a kochání necháme až nahoru. Na pasu Pordoi (2239m n/m) navštívíme cetkárnu, zaplatíme daň turismu, nakoupíme dárky pro naše drahé čekající doma a nakonec si koupíme lístky na lanovku (18E). U Zbouda tomu předcházelo mírné pohádání se sám se sebou. Nechtělo se mu sundávat hadry, ale nechtělo se mu jet v hadrech. Trošku si nafackoval, nakonec se poslechl a můžeme nastoupit do lanovky jedoucí na Sass Pordoi. ,,Klenot ladinského území. Terasa Dolomit. Pohádkový výhled na velkou část Dolomit.“……Wikipedie plýtvá superlativy. Nedivím se jí ani trochu. Výhledy, které se tady v 2950ti metrech rozprostírají opravdu berou dech. Planina vypadá jako rozlehlá vyprahlá poušť a skalnatý masív Piz Boe  (3152) podobný pyramidám pocit umocňuje. Se Siskiny se vydáváme do nebezpečně vypadající pouště, ostatní zůstávají, opět velice překvapivě, v hospodě u bezpečné lanovky. Připadám si jak v máyovkách. Divokým Kurdistánem hadr. K mrazivě znepokojícímu, ale přesto, či právě proto, nádhernému pocitu, nahrává řádící bouře v dálce. Vracíme se k ostatníma a nalézáme Zbouda u dalekohledu. Prý pátrá na Marmoladě po sněhulákovi, kterého tam včera s Luffou postavili. Tvrdí, že ho našel a my tvrdíme, že zas kecá. Lanovka nás veze dolů, zíráme na kroutící se háďátka silniček, které jsme projeli, a které nás ještě čekají. Tak šup šup za řidítka! Proto jsme tu!

Tankujeme v dovolenkovém městečku Canazei, plném kýčovitých barevných, jakoby krajkových baráčků. Všude jsou mraky kolařů a motorkářů. Dovolenkový svět v pohybu.

K Bolzanu směřujeme přes Kakerpass, jehož tvrdý německý název se mi nelíbí. Italsky něžnější Costalungo mi vyhovuje víc. Ať tak či tak, jsme už jen v 1745 metrech a sluníčko se snaží zajistit Zboudovi výhru. V hustým provozu Bolzana se slunce mění v pekelně žhavou kouli, která z nás postupně vysává pot a z některých dokonce i chuť sedět na motorce. Ke kempu dojíždíme o fous dřív, něž z nás dokáže vysát i život. Siskinovo udělátkama nabitej autobus hlásí 38°C a to se den mění ve večer.

V recepci kempu Moosbauer nám, tady už automaticky v němčině, říkají kde přesně máme zakempovat, že máme k dispozici bazén, obchod, restauraci- tu ovšem třeba zarezervovat. Prostě takový neosobní kemp. Nejraději bych se vrátila pod Marmoladu. Místo toho jdeme s Pepou na večeři do restaurace s bílými ubrusy, perfektním stolováním, mezi uklánějící se číšníky a hlavně pod střechu. Hm. Ostatní lezou do bazénu a večeří za svitu měsíce pod tmavnoucím nebem,  v našich židličkách, z ešusů. Co nejrychleji zbaštím rybu z talíře ať se můžu přidat a zasednout svoji židličku. Luffa se Zboudem neochotně uvolňují židličky staříkům a s hekáním sedají na zem. Němečtí pánové od vedlejšího karavanu se ukáží jako dokonalí gentlemané a přináší svá křesílka k zapůjčení. Překvapivé a příjemné. Večer se opět stává veselým, hlavní náplní je sepsání pohledu Kačce s Wénou:

Kačenko a Václave posíláme pozdrave.

Sousedi jsou buzíčci půjčili nám židličci.

Popíjíme Tetřeva testujeme si střeva.

Posloucháme stále nářky jsou to naše kolenářky

Je to zájezd lazarů já se z toho poseru.

Chtěli bysme vás tu mít, Zboud zas nemá s kým pít

 

 

Rychle spát, než nás napadne další blbost.

Ujeto 149km.

 

Sobota 8.7.2017

Od vroucí vody v ešusech a namazaných chlebů na kufru, nás zvedá pán, který se prý s karavanem, kvůli našim motorkám, nevytočí. Stojíme opravdu na placu úplně mimo cesty, ale vzhledem k tomu, že kousek vedle včera očesal nějaký německý umělec s karavanem Golfa, tak raději zavážíme motorky ještě blíž ke stanům. A pak zíráme. Zíráme na obří karavan a pána, který si ho dálkovým ovládáním šíbuje na místo. Tak tenhle kemp opravdu není pro motorkáře se stany, ten je pro lidi s nejrůznějšími udělátky nabušenými monstry.

Jedeme pryč a sem se asi nevrátíme.

Silnici v údolí přes Merano a St.Martin lemují špičaté barevné věžičky a střechy z keramiky, hrady na zelených kopcích, sady jablek a vinice. Tak tady, v 262 metrech nad mořem si vůbec nepřipadáme ,,vhoráchuž“. Za St.Leonhard im Parsseiertal naskakují metry nad mořem na šochtličce jak palivoměr na pumpě. K hranicím stoupá silnička už čistě rakouská- úzká, rozbitá, místo přehledných italských tornanti rakouské utahovačky. To nás nemůže rozhodit, ale pekelně nás rozhazuje závod kolařů. Na první zastávce si nevyměňujeme nadšené názory na nádhernou přírodu okolo, ale svorně nadáváme na neosvětlené pumpičkáře jedoucí vedle sebe v neosvětlených úzkých tunelech. V jednu chvíli mi fakt zatrnulo a děkovala jsem rozbitému asfaltu, díky němuž tu jedeme pomalu a to šlapající tělo jsem z těch splašenejch trubek nesejmula. Prý jsem nebyla sama, zatrnulo nám všem. Nechápu, že o sebe nemají strach, že nejedou za sebou a nemají alespoň reflexní dresy.

V tunelu číslo 16 se parádně ochladilo a tunel dokonce i prosakoval. Ne Luffo! zmoknutí v tunelu neplatí, vede Zboud! Na passu Rombo- Timmelsjoch si nesundáváme bundy, což se nám na týhle dovolený stalo asi poprvé. Je tu, ve výšce 2509m.n.m., 17°C a naše přehřátá těla to vyhodnocují jako zimu. Luffa využívá možnosti opět postavit sněhuláka a snaží se i o andělíčky. Marně, sníh je utemovaný a Luffy lehounké tělo ho neproboří. Moje by to dokázalo, ale já to odmítám, raději obcházím passo ze všech stran a kochám se. Trochu nechápavě zíráme na traktory s přívěsy, které se sem vyšplhaly. A pak, že jsme blázni. Ne ne, tohle jsou plnokrevní blázni! Kochačku trochu protahuji a ostatní mi odjíždějí. Vůbec mi to nevadí, celý sjezd k hranicím si luxusně užívám. Mám chuť se Rakušákům omluvit, neb tahle silnice je z říše snů, skvělý asfalt, nádherné zatáčky a pak si uvědomuji, že jsme vlastně ještě v Itálii. Bandu dojíždím těsně před maut. Platíme 12E, a těsně za mýtnou branou stavíme. Tady už v Rakousku. Pepa couvá na parking a těsně za zadkem mu prosviští kolař. Jen pár centimetrů zabránilo další natržení řitě.

V 2175ti metrech nad mořem obdivujeme impozantní dřevěnou stavbu perfektně zasazenou do krajiny. Jednolitě zahrnuje hranici, mýtné brány, stanoviště vleku, restauraci a pro nás nejdůležitější důvod naší zastávky – nejvýše položené motomuzeum v Evropě- Top Mountain Crosspoint. Platíme vstup 10E a noříme se do dřevěné haly nápaditě zaplněné spoustou exponátů. Prý jich tu je víc než 230. A jeden hezčí než druhý. Tak tady to máme na dlouho. Muzeum otevřeli letos v dubnu bratři Scheiberovi a dobře udělali. Když jsme si všechno prohlídli,……. tak to je blbost, neprohlídli, to se nedalo……..přešli jsme do další dřevěné haly. Mezi všelijakým nádherně naaranžovaným starým harampádím, smrdícím motorkařením,  usedáme k jednomu z mnoha stolů a zjišťujeme, že i restaurace si zaslouží uznání. Tohle místo neradi opouštíme, ale dovolená se pomalu chýlí ke konci a dojíždět odtud do práce asi nezvládneme.

Sjíždíme silnicí č.186 kolem dravé řeky Otztaler Ache pod dohledem vodopádů. Krásné zatáčky mě přeci jen donutí k omluvě Rakušákům.

V Oetz stavíme na kafíčko a zmrzlinu. Zastávka vcelku nehodná zápisu, jen Siskinka ji trochu vylepšila, když oslovila starého, shrbeného, kulhajícího pána v domnění, že jde o Zbouda. Prý se mu chystala říct, že kulhá čím dál hůř. Ale protože nekulhal Zboud, ale starý pán, tak to prý nemá brát vážně. Prostě zaklapnout raději huby ho přileb a jet dál, než se do toho zamotá ještě víc.

Projíždíme údolím Otz a ledový muž Otzi nám kyne z hnědé turistické cedule. Navštívit ho nejdeme, to si necháme na jindy.

Za odbočkou do dalších kopců mě vyděsí mobilní stolek s lahvemi pití. Tak to pro nás nebude, to vypadá, že se tu osvěžují pumpičkáři.

Stoupáme smrkovým lesem, voní jehličí a voda a předjíždíme cyklistický pár v oranžových ponožkách a s čísli 176, 177 na zadcích. Himllaudóndonavetrkrucajcelement! Tak tyhle jsme dneska předjížděli už dvakrát. Buď jezděj na turbo pohon, nebo se mi zdají. Pravděpodobnější je, že je mezi pasy převáží auta. Stavíme u jezera, snažím se kochat přírodou hodně podobnou Šumavě a nemyslet na 176 a 177. Jestli nás tu dojedou, tak zahazuji motorku a jdu domů pěšky.

Sjezd nám místo kolařů trochu zpomalily krávy. Vlastně bejk. Půl bandy projelo, my ostatní mu dáváme přednost a doufáme, že si s námi nepůjde pohrát. S hrdě zvednutou hlavou opustil arénu a můžeme jet dál. O pár zatáček dál potkáváme nádherně chlupaté rohaté kravky i s miminkem přímo k pomazlení. Pomazlit se díkybohu nejde a mě mrzí, že jsem projela bez vytažení foťáku. Tankujeme, prý na benzínce zapomínáme Pepu, čehož jsem si tedy nevšimla a nevím co si stěžuje, tak se alespoň trochu projel, když nás honil.

A pak už jen kopírujeme dálnici na Innsbruck, na vedlejší dovolenkové silnici voní kravská mrva a seno. Trochu se bojím průjezdu městem, ale zbytečně. Obří horské středisko jen tak lízneme bokem a zas vyjíždíme do kopce. Dneska se mi v šochtličce čísla nadmořské výšky ukroutí. Stavíme u jakéhosi kostelíku na foto a při odjezdu prý zas Pepu zapomínáme. Nějak mu jeho mastodont nestartuje, či co. Později tvrdil, že metal kotrmelce, abychom si ho v zrcátkách všimli a my ostatní jsme ho popravdě ujistili, že nás přehlídnutí metání kotrmelců nesmírně mrzí.

Stavíme v Maurach.( Karwendel Camping Maurach am Achensse). V kempu, který má pro nás historický význam. Tady jsme kempovali při naší úplně první společné dovolené, což je nějakých 15 let. U zapisování v recepci si nejsem jistá ročníkem narození Zbouda a s kamennou tváří hlásím rok 1960. Recepční, před chvílí se Zboudem mluvící, údaj zapisuje bez zaváhání.

Siskinku a mne donutí náš zkušený motorkářský nos postavit stany a zakempovat, než se začnou ženit čerti. Ostatní vykazují určitou nezkušenost, neřku-li nezodpovědnost a jdou na pivo. Ve chvíli, kdy naházíme pod celty veškerou bagáž, dopadají na rozpálenou zem první kapky.

Dobíháme pod střechu mezi ostatní a koukáme skrz plastová okna na očekávané ženění čertů. Pepovi a Siskinovi se na tvářích odráží onen spokojený výraz pravěkých mužů, vědoucích, že jejich praženy se postaraly o teplo rodinného krbu. U Zboudů spokojený výraz k nedohledání. U Luffy se zračí nespokojenost ještě umocněná naším ujištěním, že déšť po zakempování a v předvečer návratu domů se do sázky nepočítá, a že stále prohrává kindervejce. Zboud, chtěje Luffu trochu potěšit, kulhá hrdinně do lijáku a zachraňuje co se dá. Vrací se totálně promočený a místo očekávaného aplausu se mu dostává pouze pořádná dávka smíchu. My suší jsme si vzpomněli na jeho slova z prvního večera:,,kde jsem já tam neprší“.  Liják mírně polevuje a Pepa odchází ke stanům pro mikinu a zkontrolování svých motohadrů. Hrdě přehlížím jeho nedůvěru k mé zodpovědnosti a místo mne ho trestá další nastupující bouřka. Přichází promočený po hodně dlouhé době a nerad přiznává, že nezmoknul kvůli mně, ale protože ztratil klíčky od motorky. Další výbuch smíchu. No kamarádi, no. Během večeře moudře hovoříme a řešíme problémy. Například, proč si cyklisti holí nohy. Zboud má spočítáno, že má na oněch místech 26 tisíc chlupů. Takže je jasné, že musíme jít spát dřív, než se večírek zvrhne v počítání chlupů těla Zboudova.

Nevíte někdo, proč mám v deníčku poznámku: ,,Pepa už byl rozhodnutej, že ho sejme kufrem“? Předpokládám, že se jedná o nějaké splašené trubky.

Dnes ujeto 220km.

 

Neděle 9.7.2017

Pepa vstává první a rozhodně není ticho. Dnes je jeho oblíbený den, den návratu a to se můžou jít všichni okolospící vycpat. Vycpat jo, vyspat ne. Takže kromě naší bandy lezou předčasně ze stanů a karavanů ostatní. Německý pár se sympatickým ovčákem – psem ovčákem. Banda lidí s dětmi, které nemohli zplodit a nejspíš si je někde vypůjčili, osamocený cyklista znechuceně vyrážející na svojí túru dřív, než měl v úmyslu. Přestože to vypadá na déšť a měli bychom se s chvátáním přidat k Pepovi, nějak nám to nejde. Jednak se dohadujeme, že si to tady nikdo z nás nepamatuje. Zboud nemusí, ten o nás neměl před patnácti lety ani ponětí, čímž o hodně přišel, ale my ostatní tu byli a fakt si tohle místo nevybavujeme. Včera se k tomu nikdo z nás nechtěl přiznat, aby nebyl nařknut z opilosti, ale teď za naprostého střízliva se shodujeme. Tady jsme nikdy nebyli a naše včerejší dojetí bylo nemístné a zbytečné.

Dál k odložení odjezdu přispívají Zboudi vařením polévky. Zboud nenacházeje v bagáži rajskou, vaří hovězí. Rajskou nachází Luffa a přisypává jí k hovězí. Rukou společnou poté dochucují delikatesu polévkou kuřecí a šmakují si, že jsou gurmáni. Prý vytvořili veledílo. Věříme, ochutnat nechceme.

,,Patnáct let mě štve ležet hlavou u vchodu. Dneska jsem si otočil karimatku a spalo se mi dobře, jen jsem byl ráno nějak ztracenej“. Co dodat k těmhle nesmyslnejm slovům Zbouda. A Siskin se přidává: ,,Když se podívám na vaší část naší výpravy, tak máme málo holí.“ Tak dost! Pepa chce jet domů! Doplkat nesmysly a jedeme! Se zařazenou jedničkou čekám až se Pepa rozjede, ale ten se překvapivě nerozjíždí, ale naopak ukládá na zem. A to prý chvátá. Ostatní opouští své motorky a jdou zvedat mastodonta ( motorku, né Pepu) z mokré země. Smích v sobě dusím, né tak Siskinka, ta se směje srdečně a nepokrytě. Pepa nakonec svoji po novu natrženou řiť opatrně ukládá na sedadlo a hrdě před zraky nastoupeného kempu s úklonou opouští místo činu.

Hluboký zvuk šesti dobře naladěných motorů narušuje nedělní poklid spících městeček. Obchůdky zavřené, nikdo nikam nespěchá, všichni spí. Maximálně pár prořídlých hloučků vyfešákovaných Rakušáků se loudá ke krásný kostelíkům. Bimbání zvonů ze zdobných věžiček umocňuje pocit nadčasovosti a poklidu. Kramsach! Ten název mě navrací zpět o pěknou řádku let! Tam jsme tenkrát spali a né v Maurach. Motorky si lebedí na prázdných silnicích a po chvíli nás kamenný tunel dovádí do Německa. Kopce se ukazují už jen v zrcátkách. Neradi jim ujíždíme. Okolo úzké silničky se tyčí hrdé hrady a já si stěžuji, že jsme žádný nenavštívili, ač nám jich někteří prorokovali minimálně sedm. Žudlám alespoň o jeden. Stačil by mi alespoň malinký, třeba by nemusel být ani celý, stačil by nějaký rozbořený. Nic! Pod modrým nebem chvátáme domů. Trochu se motáme a nakonec najíždíme na nejhezčí a nejdelší vesničku dnešního dne. Má název ,,Umleitung“a kroutí se mezi pastvinami a kukuřicí. Žádné baráčky a provoz. Paráda, ke štěstí mi tu chybí jen ty kopce. Dál následuje trochu nudný průjezd Německem. Na hranicích opět poděkuji motorce a stavíme na benzínce. Ani né tak natankovat, jako koupit kindervejce. A kupuje ho, k veliké radosti celé bandy, Luffa. Není žádná troškařka a z vrozené dobroty pořizuje výhru všem. Paní pumpařka je holka pro každou srandu, pomáhá jí vejce nerozbitně zabalit.

Luffa v Habří, před zraky čekajících příbuzných, předává s poklonou a gratulací výhru čestnému výherci a my mu děkujeme za šamanství, díky němuž jsme vůbec nezmokli. A ……

…….

 

Dnes ujeto 407km.

 

……..a to je vše přátelé.

 

 

Celkem ujeto 1425km na moto, něco málo lanovkou.

A jinak- bezvadná dovolená- díííky 🙂