My čarodějnice se během roku tak trošičku nudíme.  Lidské bytosti tolerují naše hrátky akorát tak poslední dubnový večer a ostatních 364 dní v roce musíme chodit způsobně oblečeny do  lidských masek.  A to nás nebaví. Občas se utrhneme ze řetězu, sundáme masky a zařádíme si. Jen nás mrzí, že si s námi nechce nikdo hrát.

 Naposledy jsme se takhle utrhly ve čtvrtek 19tého srpna.

Jen tak trošku jsme se proletěly po lese a pak se poflakovaly na kraji lesa a čekaly, co nám krásně slunečný den naservíruje.

A naservíroval. Dovedl k našim chtivým pařátům, podle nenápadně umístěných znamení,  nějakou lidskou havěť. Takovou omladinu, člověčinou smrdící. Či vlastně vonící. Kousek od nás hořel oheň a nám už tekly sliny při představě opékaných prstíčků, oušek, nosíčků. Očichávaly jsme lidské bytosti a plánovaly, která z nás se do čeho zakousne.

Ona lidská mláďata se jen tak nedala. Prý nejsou žádným pokrmem, ale dětmi z dětského domova ve Volyni. A chtějí si s námi hrát. Tak na to my slyšíme. Hrát si chceme!

Přeci jen jsme si je na začátku raději vykrmily. Vlastně se vykrmily sami. Navzájem pojídaly sušenky, jen měly zavázané oči, aby neviděly, cože to vlastně pojídají.  Poté si po skupinách sebraly zlobivého, špagátového pavouka a vydaly se s ním na cestu.  Jejich úkolem bylo přemluvit pavouka, aby jim pomohl při přenášení míčku a neškodil jim. Ze začátku dost těžký úkol, míček padal, pavouk se kroutil, ale nakonec přišly na nějaký grif a pochodovaly s míčkem bez problému. Někteří měly snahu malinko švindlovat, míček zarazit pavoukovi do tlamy tak, aby nemohl vypadnout. Ale na vševidoucí čarodějnice si nepřišly.

A pak si s námi prostě hrály. Procházely zvonivou pavučinu tak, aby ji nerozezněly, proplétaly se pavučinou na stromě, jako správní malí čarodějničtí učňové musely ukázat, že se ničeho neštítí. Poslepu pojídaly myši navázané na špagátku, poznávaly různé čarovné lektvary. Tak u toho se někteří dost zajímavě tvářily. To byste nevěřili, jak krásně se dovede malý lidský obličejíček zkrabatit.  Musely poznat, co odporného se ve kterém pytli s nevábnými odpadky skrývá. Krysu, pavouka a hada většinou poznaly, ale některým jedincům dost dlouho trvalo, než se odhodlali do pytle sáhnout. Ani se nedivím. Po Kamilově hereckém výstupu, kdy přesvědčivě zahrál, že ho cosi odporného kouslo, by se mi tam taky sahat nechtělo.  

Z dětí dost rychle spadl počáteční  ostych.  Náramně si hrátky užívaly. Anička si dokonce dovolila vypláznout na čarodějnici Fialku jazyk. Čímž ji ale vůbec nerozhodila a na Aničky otázku: ,,jaký jazyk má princezna?“ vcelku logicky odpověděla:,,no stejný jako Ty“. Je to prostě zkušená čarodějka.

Před stanovištěm s pojídáním myší vznikla mírná zácpa. Divné, neměla by. Situaci vysvětlily děti ze skupiny, která se vykašlala na přenášení pavouka a mazala rovnou na místo. Nepřípustné. Odpovědné čarodějnici Kačce bylo vysloveno pokárání. No ale nějak neúspěšně. Děti se za ni postavily se sílou vlčí smečky.  Bránily ji a srdce ostatních čarodějnic se nad tou kolektivní silou dětí ustrnulo.

 

[Not a valid template]

Při dalším hraní se ocitli ve výhodě nekuřáci. Prokouřené plíce dost těžko snášely hru, kde se na nádech brčkem přenášely plastové lupínky. A to jsem si ještě já, zarputilý nekuřák, trošku zaškodila. Posunula jsem cílové misky kuřákům o notný kus dál, než nekuřákům  . To jsem byla krásně zlá  , to se mi líbilo  . Čarodějnické pukavčí vejce, přenášené po gumě na lžíci žádné z dětí nerozbilo. Z dětí ne. Rozbila jej čarodějnice luffa, tropící na gumě výtržnosti. Pravda, nesla vejce dvě, dělala holubičky, prostě si úkol drobátko ztížila.  

A pomalu se blížíme k závěru. Né, že bychom neměly už žádné hry v kapse, né, že by se dětem nechtělo už hrát, ale prostě a jednoduše se stmívá. Tak se ještě, trošku mimo hry, děti projdou po kouzelných špalíčkách, Tomáš nám předvede trošku ze svého tanečního umění a luffa se přidává, jen její výkon pokulhává hóóódně daleko za Tomášovým.  A pak si děti  rychle, dokud na to vidí, složí střípky důležitého  dokumentu, které celé odpoledne střádaly.  A z něj se dozví, kteráže čarodějnice stráží zrovna jejich odměnu. Ano, je tomu tak. Nejen že je nesníme, že si odpustíme tu lahodu okusování opečených prstíčků, ale ještě je některé z nás dovedou poslepu k odměně, za  jejich čas, který věnovaly našim hrátkám.  

A už nás čeká jen cesta do vsi, k chatkám, kde jsou volyňské děti ubytovány. Vede přes náš, trošku zakletý les. Najdou ji snadno. Na cestu jim svítí svíčky. Pravda, první skupina vyrážela ještě docela za světla a že by se bála……tak to fakt ne. Asi dobrej oddíl. Druhá a třetí skupina už tak vysmátá nebyla. Opravdu je tma zaskočila a ještě víc je zaskočil řvoucí pavouk. Trošku se ho lekly, trošku se ho bály a strašně moc se snažily, aby mu nepotrhaly pavučinu, kterou je spoutal. Při potkání Močálníka se dokonce našli tací, kteří se rozbrečeli. A přitom Močálník není ani trošku zlý, jen malinko smrdí a chce po dětech namalovat obrázek.  A při tom je ještě Kačka krmila příběhy o místní bezhlavé kobyle a ostatních haberských strašidlech.

Mno, tak je nesníme, pohrály si s námi, prošly s námi les a na závěr nás pozvaly na výbornou bramboračku.  A to ani nemluvím o krásných dárcích, ze sádry vyrobených, kterými jsme byly podarovány.

A ještě nás pozvaly na nedělní opékání vuřtů a připravily si pro nás program tanců, písniček, scének.

No takovýhle materiálek se snad ani sníst nedá :).

Takže nám nezbývá, než jim poděkovat za čas, který nám věnovaly a za slova chvály a děkování, která na naše hlavy padla.

A i já děkuji všem čarodějnicím, pavoukovi, Močálníkovi i ostatním strašidlům, kteří zůstali raději v lidských maskách.

čarodějnice Barča