Stanování i Víta 9.7.2016
Čas horkých nocí dorazil i na konec světa, nebo alespoň do Habří. Teplé červencové večery, trávené povětšinou pospolitě, nabádají k různě bláznivým akcím. A když Anička přijde s nápadem spát ve stanu, tak je to vcelku to nejlogičtější, co kdo může navrhnout. A že to Slávka rozvine dál, že by se mohlo spát jinde, než na dosah kuchyňské linky a nablýskané toalety je jen ku prospěchu věci. Ostatní už jde tak nějak samo.
Jedna malá perlička z příprav:
Já: ,,Blani, když tu máš Alexe a Kryštofa, pojď taky stanovat k Vítu“
Blanka: ,,No nevím, my ani nemáme stan“
Já: ,,To nevadí, vejdeme se do našeho“
Blanka: ,,No a taky bych mohla spát třeba pod širákem“¨
Já: ,,No to bych taky mohla“
Alex: ,,Vy máte taky širák“¨ 🙂
Do akce se zapojil i skřítek Habřík. Že prý bude spát s námi, že je to skvělý nápad, že se moc těší a že nás bude celou noc hlídat. Jen se za to chce po cestě trochu pobavit a pohrát si.
A tak se všichni, deset dětí a sedm dospělých v podobě maminek, babiček či tet, scházíme v horký sobotní večer 9.7.2016 na návsi. Chlapi tam byli taky. Asi proto, aby zamáčkli slzu, neb je čekala smutná noc bez manželek a dětí. Nevím tedy proč se usmívají a hýří vtipy.
Skřítek Habřík se radostí celý tetelil a řekl nám, kudy kam. Tedy ne! Kudy kam si máme najít samy. Podle fáborků všech možných barev. Tak jdeme. Fáborky nás navigují směrem ze vsi a my je rády posloucháme. Občas nás zastaví fáborkový trs a tam dostaneme nějaký ten úkol. Hned u prvního se maminky, babičky, tetičky podivovaly, že jsou při něm taky zapotřebí. Jsou. Dělají dlouhý tunel, kterým děti prolézají.
A jdeme dál. Alča trochu hudruje, že prý jakoby nestačilo, že kývla na stanování, ale že bude muset ještě pěšky z Habří a dokonce plnit úkoly, tak to už je fakt nad její síly. Vzhledem k tomu, že to říká s úsměvem, ji tak moc vážně nebereme. Lucka ji připomíná, že při plánování akce byla moc nadšená. Tak to bývá 🙂 .
,,Já mám vši“ nás zmrazí. Kdosi vydechne: ,,COŽE?!“ Hláška: ,,ale jenom trochu“ rozdělí dospělou část na dvě poloviny. Na polovinu chechtající se a na tu druhou, dost zděšenou. Po pár telefonátech je problém vyřešen, hláška ,,ale jenom trochu“ se stává hláškou výpravy a jde se dál.
U dalšího trsu fáborků dostáváme nad hlavy hada a nesmíme ho přetrhnout. Děti šly poslušně, hada si hřály na prsou….. né, nad hlavou! a byly moc opatrné. Ženský doprovod to vzal trochu razantněji a jemné hadí tělo dost brzy roztrhal. On ten toaleťák už moc nevydrží. Brblající Alča nebrblá, naopak si akci užívá a nabízí se k ulovení fáborku nad kopřivami. Popálenou Alču všichni litují, zvláštní je, že nikdo nelituje skřítka, který fáborky tam nad ty kopřivy přivazoval.
Po chvíli musíme přeskakovat z ostrůvku na ostrůvek a podlézat a přelézat lano. Což zvládneme i přes to, že některé z nás ho mají ukrutně vysoko, či naopak nízko. A jdeme dál.
Předposlední úkol na cestě zní: nabrat si nějaké klacíky, šišky, lístky a tak podobně. Máme toho nasbírat tolik, kolik je nám let. Tak dobře, tohle plní jen děti. Většina přítomných dam by potřebovala nůši.
Sesbíraný přírodní materiál využijí děti na posledním stanovišti. Přidají k němu materiál stavební a vystaví skřítkům krásné domy. A za ty dostanou od skřítka Habříka další, už šestou, kuličku na náhrdelník. Habřík rozdal všechny své kuličky a uznal, že si s ním děti a nakonec i dospělácký doprovod hrál moc pěkně a že si všichni zaslouží poklad. Prozradil nám, kde ho najdeme a teď už se může jen v pohodě dívat, jak jdeme stanovat.
U některé z posádek se ukázalo, že mužská ruka je nutná a ke slovu se dostaly nápovědy na telefonu. Za nejzajímavější považuji stavění stanu u Slávky. Už postavený stan ji přivezl Kamil dodávkou. A doladil to babičkovskou peřinou evokující teplou pec a voňavé buchty. Proč ne? Ivaně přijel na pomoc Dan a Alče Lucka s Petrem. Tady se na chvilku zastavme. Nebo alespoň jsem se u stavění svého stanu zastavila já, při pohledu na stan pro Alču. Největší ženská z Habří má spát v pidi hracím stanu pro děti. Nebo tak alespoň vypadajícím. Alča chvilku nevěřícně kouká na stan a pak se obrací na Lucku s otázkou, zda umí písničku ,,Mám malý stan“, že bude potřeba si ji zazpívat. Přeměřuje kolik z jejího těla bude vyčuhovat mimo stan. Dost. Rozvážným krokem si odchází sednout na lavičku. Velmi zamyšleně a dlouze potahuje z cigarety.
My ostatní stavíme svá obydlí a jedním okem sleduji Míru s Máťou, jak si vedou skvěle. Bez dospělého doprovodu a bez dohadování si umí poradit. Ve finále přijel tatínek, ale věřím, že by si to kluci doladili sami.
Ivana se drží a neříká, že má fakt dost bolavá záda. To vyjde najevo, až když ji Dan nafukuje velkou matračku a Bára dává injekci. Ano, i takové věci se tu děly.
Doprovodná auta odjela, stany stojí, oheň hoří a děti se nám trošku rozutekly. Dáváme jim trochu té prázdninové volnosti a věříme, že je hlad brzy přivede zpět pod naše křídla. Je tomu tak a zeleným údolíčkem se line vůně pečených špekáčků. Někdo je zakusuje chlebem, někdo sušenkami a i bonbony přišly na řadu. Věříme, že žaludky táborníků vše ustojí. Po čase si pečeme i hady. Co na tom, že jsou jen z mouky a vody. Chutnají jak praví.
Večer se pomalu mění v noc, zapalujeme lampionky a začínáme si zpívat písničky. Alex zpívá nějakou strašidelnou a Emma si zacpává uši. Tak jdeme raději do vtipů. U některých marně pátráme po pointě a některé nás fakt pobaví. Třeba ten Barči: ,,Proč jsi namaloval tatínkovi zelené vlasy?“ ,,Protože nemám plešatou pastelku“ :-).
Děti se nerozbíhají, sedí u nás a povětšinou tvrdí, že se jim ale vůbec nechce spát. Což už jim tak moc nevěříme a v půl jedenácté je ženeme do pelíšků. Tady musím zas pochválit kluky Chromých. Míra se jako první zvedl, řekl Kryštofovi s Matyášem, že se jde spát a bez dospěláckého doprovodu vše skvěle okočíroval. Tahle pánská osádka výpravy spala jako první. Holky, Emičku s Barčou, slyšíme štěbetat ještě dlouho a ze stanu Slávky s Aničkou se ozývá vyprávění pohádky. Prý se nese až k uším Kubíka a Alča to kvituje s povděkem. Alex, tvrdící, že spát vůbec nepůjde, to zalomí sotva uloží hlavu do spacáku a nejmladší tábornici, Bětce, trvá usínání nejdéle.
Nakonec se ale pod krásnou stěnou Sv.Víta ozářenou ohněm dospělé účastnice zájezdu scházejí. Chybí jen Slávka, kterou pohádka uspala.
Nad námi svítící nádhera na nebi, kolem nás přívětivý les a v nás pocit klidu a pohody. Každá si tak pro sebe říkáme, že se nám to vydařilo a že děti vypadaly fakt spokojeně a o to šlo. Jen Alča říká nahlas: ,,hlavně aby se to Kubíkovi nelíbilo“. Čímž náš výbuch smíchu narušuje klid noci a vzniká druhá hláška výpravy. Ujišťujeme ji, že Kubík vypadal nejnadšeněji a že ji nezbude, než si koupit stan.
V jednu se rozcházíme, některé z nás usínají a některé poslouchají zvuky noci. Oddychování malých táborníků napasovaných ke stěnám stanů, neb rovný plac tu nepotkat, houkání sov, štěkot srnce a milióny tichých neznámých šramotů nesoucích se z lesa.
Samsonovo ,,…mám rád ty chvíle kdy noc už pomalu končí…“ mi při rozdělávání ohně zní v hlavě. Mám ráda ty chvíle naplněné ranními zvuky. Oddychování spáčů se mísí se zpěvem ptáků, škrtnutí sirky zní jako výbuch a ťuknutí ešusů jako hra zvonů. Vzhůru je zatím jen Slávka. Slunce se dravě, ale marně snaží prodrat hustými kaštany a do ranního ticha se postupně ozývají zipy a šeptané pozdravy. Ivana přichází s úsměvem, div že né s rozcvičkou. Záda jí nebolí! Takže jsme na to přišly. Ivaně nedělá dobře pohodlí postele. Měla by spát ve stanu a bude fit. Popíjíme kávu a sledujeme droboť lezoucí z pelechů. Jedna z posledních přiklopýtává zmuchlaná Alča. Ptá se, jestli sebou máme prášky na vše. Jestli se cítí tak jak vypadá, tak ji fakt lituji. A jen o fous lépe vypadá Kryštof. Blanka mu sahá na čelo a velmi nerada se loučí a vede ho domů do postele. Pravděpodobně ho přepralo včerejší sluníčko.
Borůvkový koláč, sušenky, piškoty se přemístily z krabiček do pupků a je na čase bourat stany.
A pak už jen tak sedíme a tlacháme. Děti vypadají unaveně, spokojeně a barevně. To přišly na řadu i barvy na obličej.
Poklízíme po nás i po partě, která tu hýřila před námi a nějak prodlužujeme čas k odchodu. Nechce se nám odtud. I Alče se vrací zdravá barva a chuť do života. Kubíkovo ujištění, že se mu to moc líbí a že chce jít stanovat znovu ji dokonce ani nepřivádí do mdlob. Alex, kterého nám tu babička nechala se ptá, kdy to znovu bude, zda dnes. Při negativní odpovědi se tváří mírně mrzutě. Svým postojem vyjádřil pocity všech dětí. S vědomím, že jsme tenhle čas prožily opravdu smysluplně zanecháváme palouček u Sv.Víta svému klidu a pomalu odcházíme. Pomalu protože se nám odtud nechce a taky proto, že některým z nás ta kolena nějak neslouží.
Bylo to SUPER!!! Díky všem 🙂
Po pár dnech jsem se dozvěděla, že kluci Chromých se doma ptají, kdy se půjde stanovat znovu, a že by se mělo jít pro změnu s tatínky. Považuji to za vynikající nápad, to by maminky tu slzu určitě uronily 😀 .
P.S.
jó baby, a ještě jsme nevypily ten náš poklad 😉