Letošní závěrečná jízda k Hudečkům začíná nečekaně už v úterý na Borku. Michal si z nás vzal příklad, pořídil novou motorku a na křtiny nádherné Hondy Crosstourer sezval pár lidí. Ač byl večírek vskutku vydařený, tak za zmínku stojí hlavně (Evo promiň, maso, zázvorová majda a dýňová roláda stojí za zmínku samozřejmě nadevše) debata o dnes pořízeném kufru. Vyvolala veselou historku, neb na otázku, co by si Koloušci počali, nemít na víkend kufr, Eva praví:,,tak bychom jeli s vlakem“, což rozpoutá vášnivou debatu, kudy se do Kůsova dostat po kolejích, aniž bychom je museli překládat. Debatu ještě chvilku udržujeme při životě řečmi o nutnosti zakoupit místenky a pak pomalu měníme téma. Na jaké? Netuším, asi o počasí, či vaření. K novému tématu se Eva nevyjadřuje. Zadumaně mlčí a asi po deseti minutách tiše špitne.,, já neřekla S VLAKEM, ale S VAKEM“. Takže dobrý, téma počasí či vaření jde do kelu a  Borkem se valí vlna smíchu.

 

Pátek 4. 10. 2019

 

Luffa mi dělá radost, domlouvá si s Kamilem vypůjčení Staré Vrány (čti: stará CBF. Ta velká písmena nejsou pravopisnou chybou! Prostě se tak jmenuje, a basta!), takže bude mít můj Mladý Holoubek (čti: nová CBF) na cestě dobrou společnost a já možná občas zamáčknu nostalgickou slzu.

Půl hodiny před plánovaným srazem v Češnovicích mi volá Hanka s dotazem, jak jedeme. No jak? Normálně v motohadrech, po silnici, běžnou rychlostí…. na co že se to vlastně ptá? No jestli autem a jestli jsme koukli na předpověď počasí. Ne a ne. Prý zásadní chyba. A zase ne.

V Češnovicích se v 16,00 scházíme nakonec všichni na motorkách. Hanka- Suzuki GSR600, Honza- nově pořízený a dobře zapitý Triumf Tiger 1200, Luffa- stará dobrá Stará Vrána Honda CBF 1000, Zboud- stará dobrá Suzuki Bandit 1200, Ficcusovi- stará, a stále neskutečně krásná Kawasaki ZRX1100, Koloušci- nová vyvoněná Honda Crosstourer bez vaku, zato s kufrem, Barča- nový a neméně dobře zapitý Nový Holoubek  Honda CBF1000.

Po natankování a veselém poplkání s bodrým pokladním vyrážíme a ihned opouštíme zasekanou hlavní 20tku. Míříme 145tkou do Netolic a tam odbočujeme na Bavorov. 142 kolem Helfendurgu do Volyně se parádně vlní a had osmi motorek se protahuje kroucenou silničkou podzimní krajinou a mně se protahuje v přilbě huba do širokého úsměvu. Dneska by to šlo. Ve Volyni najíždíme na hlavní 4 a před Strakonicemi se mi huba, po dopadu pár prvních kapek na přilbu, dostává do normálu, při představě že promoknu. To je špatně, dle chytrých mobilů dnes pršet nemá, a já nemám nepromok. A co víc, v suchu kufru mám jen věci na spaní, vše ostatní mám, vzhledem k předpovídané teplotě, na sobě. Takže promoknu-li, budu muset celý víkend prospat. Né, že by to nebylo lákavé, ale přeci jen si od motorkářského víkendu slibuji něco víc. Jako na zavolanou nás zastavuje červená na kolejích. Kdosi jede s vlakem a teď má přednost. Jdu k vedoucímu Honzovi s prosbou o zastavení na oblečení nepromoku. Motorkář na KáTéeMce stojící za mnou říká, že je to zbytečné, že pršet nebude. Prý jen na Šumavě. No tak tam přesně jedem. Tak to jsme prý měli jet úplně jinudy. No to my víme, ale proč bychom se ještě trochu neprojeli, ne? Znalec počasí zachová kamennou tvář, ale kdesi uvnitř si myslí své. Necháme ho v tápání a stavíme u první benzínky. Já kvůli navlečení se do nepromoku, Ficcusovi kvůli rozloučení, neb se trhají a jedou víkend trávit smysluplněji, a Hanka kvůli doplnění energie. Jestli si hned teď nekousne do sušenky, budou lítat blesky a to si nikdo z nás nepřeje.

Za Strakonicemi najíždíme na podzimní, v mapě bílé silničky, a bez deště projíždíme zvlněnou krajinou, užíváme krásných výhledů a pohodové jízdy. Jen mě trošičku rozhodí pohled na bandu myslivců, číhající okolo koseného kukuřičného pole na čuníky. Míří pohledy na nás, místo na hrozící štětinaté nebezpečí. Takhle by se na silnici mezi motorky dostalo minimálně dvacet chrochtajících zádrhelů, než by si jich myslivci všimli. A Luffa jde ještě dál. Hlavou jí proběhla myšlenka, že když ji neskolí čuník, tak jí střelí myslivec. Neskoleni, nestřeleni dojíždíme do Vacova a přes Stachy do Kůsova k Hudečkům. Jura s Věrkou nás nadšeně vítají a doufám, že je to nadšení během víkendu neopustí.

Ubytování tentokrát proběhlo bez problému, nikdo se nikomu cizímu do pokoje nevtírnul a můžeme se sejít na vyhlášenou hruškovici v nádherně vyladěné jídelně. Nezůstalo u hruškovice, přidalo se nějaké to pivo a hlavně mana nebeská. Kdo kdy u Jury cokoliv jedl, ví, o čem píši. Normální kuchař upeče krůtu s brknedlíkem a špenátem, ale Jura vytvoří mistrovské dílo: KRŮTU S BRKNEDLÍKEM A ŠPENÁTEM! No tak jsem si přidávala, no a co! Však jsem nebyla sama, že ne? A kdo si u Jury nepřidává, ať hodí kamenem.

,,A proč jste vlastně nejeli s vlakem?“ Nevím, kdo chtěl být vtipný a položil Kolouchům tuto otázku. Ale naprosto přesně vím, jak Eva zareagovala. Vyndává vak, vlastně váček, a z něj koleje a vlak, nebo-li kolejničky a vláček. Za zvuků úderů našich spadlých brad na dřevo stolu staví mezi půllitry a panáky železniční dráhu po níž posílá mašinku Toma s vagónkem na uhlí. Horko těžko posbíráme naše spadlé brady z pod stolu a dáváme se do smíchu. Tak to jo! Takhle by to šlo! Fakt klobouk dolů před skvělý nápadem.

Ať už v tuto chvíli řekl, či udělal kdokoliv cokoliv, tak je to ve stínu železnice na stole zapomenuto. I když konkurence je veliká. Proč si, například, Hanka zkouší Jurovo boty? Poměřuje si, kolikrát se do nich vejde? Jurovo vítězství uzná, až když v jeho válence neohne koleno. Zapadne do nich až po…. no nad koleno. A nelze pominout ani Jurovo názor na našeho cherubína Michala. Prd cherubínek. Ryzí zarostlý šumavák to je! A máš to, andílku!

 

Dobrou noc, dnes ujeto skvělých 115 km

 

 

Sobota 5. 10. 2019

 

Venku prší. Ano, to nám všichni předpovídali. Buďme rádi, že nesněží. Neprší a nesněží v jídelně a tak si užíváme skvělá šumavská vajíčka a ostatní ingredience luxusní Hudečkovic snídaně. A po snídani se dělíme na dvě skupiny. Drsní motorkáři posedávají v plné polní v tělocvičně a čekají na své vyměklé  druhy, povalující se v teplých postelích.

,,Proč sem musíme jezdit na motorkách“ ptá se Hanka. Vcelku jednotně jí odpovídáme, že na závěrečnou jízdu by bylo blbý jet autem. ,,Proč závěrečnou, vždyť ještě budeme jezdit pak“ nedává se. ,,Ne! Pepa říkal NA VÝTAH!!!“ vyhrkneme dvojhlasně se Zboudem, což ostatní zas rozesměje. Že Pepu poslouchám já, považují za normální, ale že i Zboud?

Eva pro nás má jakési překvapení ve Stachách a vcelku bystře přehodnocuje plán. Dopoledne pršet nemá, odpoledne ano. Takže dopoledne jezdíme a odpoledne se necháme překvapit. Jsou jedinci, kteří se snaží plán narušit: ,,Pršet nebude!“ ,,Aha, takže bude sněžit.“

Nesněží, tak ke strojům a na silnice plné klouzavého listí a bláta. Kudy jedeme? Netuším. A rozhodně netuší ani Honza a už vůbec ne jeho šochtlička. Měla jasně dáno: Stachy 122, což jsou celé čtyři kilometry od Jury. Najíždíme kilometrů nějakých sto a šochtlička celý den zuřivě přepočítává.

To nám nebrání si cesty užívat. Sluníčko rozzařuje barevné stromy a duha, na okamžik zvědavě vykouklá, se lekla zimy a rychle se zas schovala. Né tak my. Neb není špatného počasí, je jen špatně oblečený motorkář. Předpověď, že nám bude zima se nenaplňuje. Ona by se i naplňovala, ale igeliťáky narvaný v botách, v rukavicích a kdoví kde ještě, jí to nedovolí. Opět se debilně usmíváme, den v sedle si fakt užíváme, a že v nepromokách vypadáme jako nafouknuté jedoucí skákací hrady nám vůbec nevadí. Křižujeme prachatický kraj paletou podzimních barev, pod různobarevnými mraky všech možných tvarů. Je to prostě nádhera. A co hlavně? Neprší! Přijíždíme do Stach, parkujeme na náměstí a jdeme na oběd do hospody u Štampacha.

Pan Štampach jest úkazem. Vypadá jako přestárlý, rozmrzelý, životem opotřebovaný tučňák. Vysvléct se z igelitových svršků se neobejde beze smíchu, a kdo zná Hanky smích, si umí představit, jak ostatnímu osazenstvu restaurace stydnou řízky na talířích, neb jejich majitelé nevěřícně zírají s hubami dokořán. Jen pan Štampach už za svůj dlouhý život viděl a slyšel vše a z pomalé rovnováhy by ho nevyvedl ani zástup hejkalů. Trvá mu dost dlouho, než se šouravým krokem přijde zeptat, co si přejeme. Nepřejeme si jednotné jídlo a tím mu v tom děláme zmatek. Smutek v jeho očích doprovází nešťastným povzdechnutím:,,tak to máme na dlouho“. Objednávku osmi jídel narušuje zvonek z kuchyně, na který pan Štampach reaguje ještě smutnějším pohledem a nešťastnějším povzdechnutím. Po každém zvonku se odšourá a my opět vypukneme v smích, tentokrát nevěřícný. ,,Asi ho bolí kolena“, říkám, neb s ním naprosto cítím. ,,Nebolí“ odvětí Luffa:,,nemůžou ho bolet kolena, když nemá skoro žádný zuby. Někde jsem četla, že bolest zubů a kolen souvisí. Jo a v tom samým článku jsem se dočetla, že na bolest zad zabírá konzumace tvrdého alkoholu“. Při probírání, koho co bolí a jak to bude večer léčit si přeci jen u pana Štampacha, kterému by se víc hodilo jméno Tumpach, nakonec oběd objednáváme.  Nutno podotknout, že kančí na šípkový, kachna i vše ostatní bylo výborný. Naše oznámení, že neplatíme dohromady, ale na čtyřikrát, pana Tumpacha uvrhá do hluboké deprese. Vzmůže se jen na další vzdechy a pomalé rozhazování rukama. A pak to je nějak takhle: CINK – vzdech ,,tak nic“ odšourání, přišourání. CINK- vzdech ,,tak zas nic“ odšourání, přišourání …… a to celé se opakuje několikrát. ,,Furt mi říkají: pospěš, zrychli, ale jsem v hospodě, nebo snad na závodech?“ vylije si nakonec srdéčko smutný majitel a opouštíme ho, aniž by se nám ho podařilo rozveselit.

Jdeme za Evou a po pár minutách je její překvapení prozrazeno. Jo! Sklářská huť. Tak to se těším. Přicházíme ke kýženým vratům pět minut před druhou a z vrat vychází sklářský mistr Jiří Kozel s manželkou a ptá se, co my tady, že prý má na druhou hodinu skupinku, tak na nás nemá čas. Eva mu bystře vysvětluje, že my jsme ta skupinka a culíkatý pan mistr na to, že to je fajn, ale už se kroutí hlady a jdou se k panu Štampachovi najíst. Tak teď jsme tumpachový my. Ví, že máme za pět minut přijít a jde na oběd? Začínám mít dojem, že ve Stachách na náměstí už nerostou vyhlášené hřiby, ale úplně jiné houbičky a místní je tu společně konzumují. Ale nevadí, máme volný den, nikam nechvátáme. Sklářští mistři se hned tak nevrátí, nevyměnili-li během posledních deseti minut u Štampachů personál, tak jdeme zpět na náměstí a tam nacházíme skvělý azyl vonící výbornou kávou a nečekanou exotikou. Majitelé jsou Arménci mající tuhle, na první pohled trochu strohou cukrárnu již dvacet let. Nejsem ten správný milovník kávy, takže arménský skvost neocením, ale ostatní a prý i spousta dalších opravdových odborníků, ano. A to tu mají i široko daleko vyhlášenou zmrzlinu, a to vše téměř za babku. Né, pan mistr cukrář se nevytahuje, vypadá naopak naprosto skromně a dalo by se říct, že až plaše a o tiché paní domácí ani nemluvě. Oslavné ódy jsem si později doma vyhledala na netu. Teď a tady si užíváme moc příjemného klábosení s milými lidmi. Pán nám povídá o rozdílnosti života v Arménii a Čechách, vypráví o přírodě, politice, ekonomii a jak často ,,domů“ jezdívá. Na otázku:,,kudy“ odpovídá, že v Budějovicích odbočit do leva a pak furt dál čtyři tisíce kilometrů. Nebezpečně nás chytá volání dálek. No nic, ač bychom rádi, do Arménie nevyrážíme, ale vracíme se ke sklárně. Potkáváme najedené majitele a jdeme na prohlídku skleněných váz, sklenic, zvířat, kytek…. jen majitelé nevypadají křehce a rozbitně. Ukazují a vysvětlují nám výrobu skleněných cingrlátek a uznávám, že křehcí lidé by se u pecí, mávajíc foukačkami se žhavými koulemi,  asi moc neuplatnili. ,,Tak to pojďme zkazit“ povídá pan mistr a nechává Luffu a pak i mne si svojí sklenku vyfouknout (teď, po půl roce každodenního používání, musím napsat, že jsme to nezkazily.)

,,Jak se to vyvíjí venku?“ ,,Čím dál tím stejně.“ ,,Jo, takže furt prší.“ Je tomu tak, sotva jsme vlezli do vyhřáté sklárny, spustil se venku liják provázející celou naší prohlídku a výrobu. A věřme nevěřme, jen co jsme opustili teplo sklárny, liják ustal a na čtyřech kilometrech, které nám zbývaly k Hudečkům, nepadla ani kapka, ba ani vločka. A sotva nás obklopilo bezpečí a hřejivá jistota jídelny pana Jury a přivítal Pepa, tak……ano, padaly bobky s hákama. Prý je to ponožkou, tvrdí Zboud (viz jedna z bývalých dovolených), ale my víme, že to jen Eva naprosto luxusně vypočítala, naplánovala a načasovala. Zaslouží si tisíc želviček (viz jiná z minulých dovolených.)

Užívám si zaslouženého odpoledního odpočinku pod dekou, když mi Pepa vtrhne do pokoje:,,Tak já za vámi přijedu a ty spíš, Siskini spí, všichni spí! No to jsem měl zůstat doma. Koukej vstávat! Jo, a Siskiny už jsem z pepechu taky vytáhl. Byli na ostro.“ To vědět nepotřebuji, na ostro nejsem, manžela zásadně poslouchám ;-), takže nerada opouštím vyhřátou postýlku a přidávám se k tý bandě v jídelně.

,,Nábytek mi tu stěhujou, ale kopice uhlí je furt venku na dešti“ mrzoutí se Jura, když se Koloušci zmíní, že nejsou na oddělené pelechy zvyklí, a tak si je srazili.

Kopici uhlí nikdo neřeší a odpoledne se pomalu ale jistě mění ve večer. Padají vtipy a plky vcelku zbytečné, ale dělající svět trochu veselejším. No i když…. na zbytečné diskuzi o tom, že opotřebovanost stroje se sčítá s opotřebovaností jezdce nic veselého nevidím a všimla jsem si, že se ani Zboud zrovna dvakrát nebavil.

Jura se nás opět pokouší zklidnit jídlem, ale teď už jsme tak rozjetí, že by musel porazit minimálně dva jeleny, aby od nás měl klid. Největší grády má dnes bezesporu Honza. Prý ho děsně bolí záda a tak se namazal Jurovo zázračnou mastí. Netušíme, co v ní je, ale fakt zázraky umí. Honzu nic nebolí, tančí, zpívá, vymýšlí zlepšováky. Teď třeba křížovou kytaru. Jak se mu tak při pohledu na hrajícího Zbouda míhají struny, tak vymyslel, že by se přes ty vodorovný natáhly ještě jedny naštorc, na svislo. To by pak byla muzika! A  to by mu mohl zahrát tu oblíbenou o tom mobilu. No tu…. přece tu….tu…..: HUJAVEJ HUJAVEJ  v králi máme zastání, HUJAVEJ HUJAVEJ bůh nás ochrání….! Tak tohle chce hluboký nádech. Záchvatu smíchu předchází pár vteřin nevěřícného ticha. Parta umělců v protějším rohu nás očividně nemá ráda.

 

 

NEDĚLE 6. 10. 2019

 

Nedělní ráno je Jury nejoblíbenější část víkendu. Postupně platíme a jeden žasne, co vše se na lístcích objevilo. Honza přichází ke snídani velmi opatrně, pomalu, brání se prudším pohybům a  při kýchnutí téměř umírá. Mast asi přestala účinkovat.

Neprší, nesněží a nám se ani moc nechce pakovat. Jdu si dát věci do kufru Staré Vrány a Luffa mě odhání. Aha, já jsem tu na Novém Holoubkovi. Ten jen zírá, v jakém počasí se dá taky jezdit. Tohle se svým minulým vlastníkem rozhodně nezažil a pan Vlastík by asi padl do mdlob, kdyby viděl v jak nekřesťanským počasí jeho vymazlená motorka brázdí šumavské silnice.

Konečně zanecháme Věrku s Jurou v klidu odpočívat a vyrážíme k domovu.

V Černé zajíždí Honza na autobusový nádraží a Eva huláká, že né autobusem, ale vlakem jsme měli jet. Honza se chce jen zeptat, zda ještě pojezdíme, či mažeme rovnou domů. Necháváme to na nejslabším článku výpravy a tím je dneska rozhodně on. Takže mažeme rovnou domů.

 

Co dodat?

Vůbec netuším kolik jsme najeli kiláků a je to úplně jedno. Bylo to nanejvýš bezvadný zakončení sezony. Jo a nevíte někdo, proč mám v deníčku poznámku: Hanka říká:  ,,Tak já vypadám i já“ ? J HUJAVEJ HUJAVEJ!