Že na začátku července sedáme na motorky a odjíždíme, je od dob schválení svátků Cyrila, Metoděje a Jana Husa jako každý rok jisté. A jisté není, jako každý rok, kam jedeme. Abychom Hance ulehčili, tak jsme se sešli pár dní před odjezdem, domluvit se na cílové destinaci. Kdybychom tak neučinili, zatěžkala by svoji malou motorku mapami jižní Francie, severního Polska a východní Ukrajiny, ty by proložila plánkem Prahy, Budapešti a Londýna. Kdybychom tak neučinili, tak by se nic nestalo, neb jsme stejně domluvili velký kulový, ostatně jako každý rok. Takže na které benzínce se sejdeme, se domluvíme těsně před odjezdem, až Hanka určí směr cíle.

 

Středa 6. 7. 2018

 Dneska by to šlo, cítím hned v první zatáčce pod Habřím. Prý je to tím, že mi dofoukal gumy, hlásí Pepa na benzínce v Krumlově, kde se v 15:00 scházíme, z čehož usuzuji, že jsem celé jaro jezdila na podhuštěných gumách, a že snad pojedeme na jih. Na místě jsme první (Pepa-YamahaFJR1300, Barča-Honda CBF1000) a Hanka (Suzuki GSR600) přijíždí v závěsu. Prý s námi jedou letos nějací mlaďoši nováčci. Ty prý nalákala, abychom si měli z koho dělat šoufky a odvrátili pozornost od jejích krátkých nožiček. Po chvíli doráží mlaďoch nováček Honza (Aprilia 1000 Caponord). Tak z toho si dělat blázny nebudu, ten je schopný nás za blbý kecy zavézt na čistokrevný enduro a do toho nemám nejmenší chuť. Na benzínku se vřítí bílý velkoskútr a na něm mlaďoši Koloušci (Suzuki Burgman 650 –Burák). Eva s Michalem snad motozačátečníci jsou, ale mlaďoši?  Cože?!?!  Promiňte Koloušci 🙂 . My včera netušili kam pojedeme, ovšem oni netušili, že vůbec někam pojedou, a tak si byli včera odpoledne nakoupit výbavu a teď tu postávají v navoněných riflích modrořepkové barvy a v očích natěšené očekávání. Není proč prodlévat na místě. Startujeme stroje a míříme kolonou zážitkůchtivých mototuristů na Kaplici. Krumlov projíždíme pruhem pro motorkáře a na Kaplickém nádraží se překvapivě nezařazujeme do kolony, ale kolona se šourá proti nám. Klid v našem směru je způsobený dopravním semaforem kousek před Kaplicí. Tam se prý tvoří hodinové fronty a my měli kliku a zařadili jsme se náhodou těsně před. Takže volná silnice, trochu za to vzít a za chvíli přejíždíme hranice do Rakous. Trocha nudy na silnice č.125 nechává myšlenky rozbíhat, chtělo by to odbočit, což činíme ve Freistadtu a směrem na Kefermarkt se trochu rozdovádíme. A za ním…. a za ním začíná dovolenáááá! Myšlenky na práci a domácnost definitivně unikají do okolních luhů a hájů, a příjemné zatáčky vedoucí chladivým lesem, což je v tomhle parném odpoledni vítané, nás dovádí do Bad Zell. Stavíme na čůrání a chválení vybrané trasy. Měla jen jedinou chybu, vůbec netuším, kudy jedeme. Stihla jsem zaznamenat jen názvy Gutau a Erdleiten. Slova chvály prší na Hanku ze všech stran. Michal je tak nadšen, že už dál může být jen zklamán. Shodujeme se, že si Hanka zaslouží minimálně dvě želvičky, což bude pravděpodobně měrná jednotka chvály na téhle cestě. Proč? No ptejte se mne. Jak vznikají nesmysly? Na začátku byla pískací želvička přidělaná na řidítkách GéeSeRka a pak to tak prostě vyplynulo.  Hanka pýchou roste, ale čůrat nejde. Za křovím je zahrada a ona se stydí. Já ne, můj močový měchýř mi káže vypravit se na výzvědy do dáli. A tam je tak krásně. Budeme-li počítat ušlé kilometry musím si minimálně jeden připočítat.

 Sotva se kola motorek dotkla žluté silnice, už se Honza opět vrhá na další bílou. A opět moc pěknou. Po přehoupnutí přes horizont u  St.Thomas na nás vybafne údolíčko jako z pohádky, obklopené kopečky a v dáli i horami. Tyhle úseky jsou nejtěžší. Jednomu je jasné, že by měl čumět pod kola moto, ale když tady je to tak krásný, že oči bloudí úplně jinam. Přijíždíme do Greinu a okolo Dunaje to svištíme vcelku v poklidu. V Ybbs přejíždíme veletok a noříme se do pohoří, které se mi od St.Thomase tak líbilo. Jelo by se mi moc pěkně, kdyby mě nerušily trošku divné zvuky a vibrace vycházející z hlubin mého krásného stroje. Kolonu nepředjíždím a nestavím, protože už Honza musí sakra zastavit. Michal v Krumlově netankoval a holky si v Bad Zell neodskočily do lesa za zahradou. Vždyť už potřebují určitě zastavit všichni. S touhle myšlenkou ujíždím ještě hódně velkou porci kilometrů, než Honza konečně zajíždí na benzínku. Michal si stěžuje, že už jede na výpary a holky s nohami blízko u sebe cupitají do nitra benzínky. Fajn, každý má své starosti a nikdo si nevšimne, že s Pepou řešíme nepodstatný problémek u mé spolehlivé motorky. Nebudu pro blázny. Člověk míní….. oni mají nějaký radar, či co. ,,Stará vrána má problém?“ ptá se Honza. Ne, ani já ani motorka problém nemáme, o nic nejde, mám jen trochu přešponovaný řetěz a stačí ho povolit. Za hloupé plky a narážky na starou vránu zatajuji přítomnost cajku pod mou sedačkou (kdo by taky tu bagáž sundával), nechám sundat bagáž Honzu a Hanku z jejich motorek, abychom zjistili, že oni ve svém cajku nemají klíč padnoucí k mé matce. Nevadí, do kempu to máme kousek, tam si vyndám klíč svůj. Hanka si pakuje bagáž zpět a snaží se na mne mračit, moc jí to nejde.  Oněch padesát kilometrů do kempu se hlaďounká šedá stužka kroutí mezi lesy, občas se otevřou výhledy a kocháme se pohledem do údolíček a na kopce všech tvarů a barev. Vedle sebe se tu tyčí kopce špičaté, oblé, podlouhlé, zarostlé, holé….. prostě veliká paráda. Na stužce je občas, jako navlečený barevný korálek, vyšňořená vesnička či městečko. Projíždíme úzkými uličkami a hukot pěti motorů odrážejících se od zdí zní rajsky. Zajímavá a trochu děsivá je absence života po celé cestě. Nejen že nepotkáváme auta, ale ani v zabydlených místech nikdo nikam nechodí, nezalévá zahrádku, neklábosí u plotu. Žije tu někdo? Trochu strašidelné.  A opět odbočujeme na další pidisilničku. Tedy asi máme odbočit všichni, ale Honza projíždí rovně a máchá rukou, že prý máme jet do leva. Hanka tak činí, ale Michal jedoucí za ní ne. Prý zněl pokyn jasně: jet za Honzou! A on jediný z celé bandy poslouchá. Asi čeká nějakou pochvalu, či dokonce želvičku. Po chvíli se silnička horší, místy jsou dokonce výkopy zasypané štěrkem, a začíná pár vracečkami šplhat do výšky. Sotva má šochtlička (GPS- to je zase jiná historka) nahlásí 1111m n/m, překulí se silnička opět dolů. A tak to jde ještě přes jednoho pohoří a už konečně okolo vesničky se sympatickým názvem- Josefberg dojíždíme k jezeru Erlaufsee, což je naším dnešní cílem.

 Nechtěla jsem na motosraz, mě napadá při vjezdu do kempu. Mrak motorek, hlavně českých. Ještě ani neslezeme z motorek a už na nás jedna parta pokřikuje, zda přivážíme slivovici, že oni tu svoji už vypili. Při večeři u stanů vedeme řeči. Třeba o Hančiným zadku. Má ho moc pěknej, kytičkovej. Michal říká, že si všiml, viděl ho celé odpoledne a někdy prý dost zblízka. Musí si dát zítra pozor a držet se za suzuki kousek dál. V hospůdce u jezera dáváme pivko(6 piv- 23E), kocháme se pohledem na zrcadlení kopců v jezeře a já nefotím, neb se mi nějak sekl objektiv. Kluci se ho snaží opatrně opravit, po chvíli jde opatrnost stranou a přichází na řadu hrubá síla. Asi né dost hrubá. Foťák odolává a nevyděsí ho ani dotaz, zda má někdo sebou kladivo. Pepův návrh, že by to chtělo silnější baterku, třeba z motorky, raději přeslechnu a snažím se zahnat trudomyslnost.  No nic, nefotím, fotky z téhle cesty drze šlohnu Hance. Evu popadá mírný záchvat trudomyslnosti také. Rozbíjí se jí zip u oblíbené mikiny.

 ,,Jsem na cestě už od soboty a ještě pořád mám skoro plnou láhev jagermeistra“ stěžuje si kluk, který se nám představí jako Pavel. Motorkáři si mají pomáhat! Takže mu pomůžeme tuhle šlamastiku vyřešit. K našemu hloučku se pomalu připojují další ztracené existence a docela dobře se bavíme. Hanka napomíná Pavla, že je hrozně hlučnej, což nás, kteří Hanku známe, děsně rozesměje, takže jsme hluční všichni. Moraváci říkají, že přijeli ve dvě, Pavla poznali a od té chvíle ho furt slyší. Mele a mele. Prý už chtěl jet domů, ale manželka mu řekla, ať ještě nejezdí. Nedivím se jí, jestli takhle mele doma, tak bych mu dopřála hódně dlouhou dovolenou. Jeho prohlášení vyvolalo další výbuch smíchu a z vedlejšího stanu už na nás startuje taťka od rodiny, že prý chce klid. Tak nevím, jestli on spíš nechtěl taky sedět s partou motorkářů a zítra sednout za řidítka. Jestli ona z něj teď nemluví závist. Ať tak či onak, stejně už mě přemáhá únava, opouštím hlouček a jdu na kutě, tedy na karimatku. A vůbec se mi nezdá k smíchu, mít na ní natažené prostěradlo, tak nechápu, čemu se ostatní smáli. ,,Když chceš řvát, jeď na Mácháč“ slyším ještě taťky radu udělenou jednomu z Moraváků a usínám při marné snaze pochopit tuhle hlášku.

Dnes ujeto 224km

 

Čtvrtek 5.7.2018

Vstávám před šestou a opouštím stanové městečko zahalené do stínu lesa. Sluníčko je ještě mladé a jeho paprsky zatím jen nesměle ohřívají dva loudající se psy na pěšince u jezera. Připojuji se k nim a tak se tu loudáme ve třech. Tomuhle říkám dovolenkové ráno. Pozoruji kachnu s kachním potěrem a ani si nevšimnu, že se na hřejivé slunce dostavili i Koloušci. Je na čase uvařit kávu, vybalit snídani, mapy a šochtličky. Nevěřícně kroutím hlavou, míříme dál na východ? Nemluvila Hanka doma něco o Vršiči? Tohle vypadá, že dorazíme spíš k Balatonu. Sluníčko se snaží prodrat skrz koruny stromů, ale my už na něj nečekáme. Platíme sympaťákovi v kukani  kemp (21,80E za dva), loučíme se s bandou ze včerejšího večera (prý na Mácháč nepojedou) a v devět opouštíme Erlaufsee.

 Chystáme se za Mariazell na silničky s čísly 21 a 27. Mapa slibuje zážitky. A ono jo. Hned po ránu rozcvička. Pěkně levá pravá levá pravá neflákat se. Dneska by to šlo. A dokonce mi nikde nic nechrastí.

 Michal si drží za Hankou větší odstup, prý bylo Evě včera trochu blbě ze smradu ze suzuki. Tak Hanka má sice pěknej zadek, ale smrdí.

 Opakuje se situace ze včerejška, nikde nikdo. Kde všichni jsou? Aha! Všichni sedí v hasičských autech v Aegydu. Tak tady je lidí a aut víc než dost. Stovky a stovky hasičských aut. Jedno je jisté, nikde na celém území Rakouska nesmí hořet, jen tady. Mapa nekecala, i dál pokračujeme nádherně vrtící se sinicí. Uklidňující zeleň sem tam prořízne šeď ostrých skal. Mezi nimi se line, tu bystře, tu líně, průzračná říčka Schwarza. Zážitková cesta. Stavíme na kávu a výměnu dojmů. Ano, i za tuhle trasu si Hanka zaslouží želvičku, ne-li želviček víc. Michal prý není zklamán, jak prorokoval včera, ale opět nadšen. Teď už může být jenom hůř, to lepší máme za sebou. Taková moudra probíráme u kávy. Také se shodujeme s Evou, že nám stačí používat ,,ich auch“ na rozdíl od Hanky libující si ve složitých německých větách. Michal nás vyruší:  ,,Heleďte jak Pepa smutně kouká. To on kouká na skútr a lamentuje proč se to vůbec vyrábí. Přece by stačilo vzít o trochu víc železa a plastů a mohla to bejt normální motorka“. Takže zbytek kafe vyprsknout a zase raději za řidítka.

 Za Reichenau se dojem z cesty mění. Že by měl Michal pravdu? Teď už bude jenom hůř? Projíždíme hodně zalidněným údolím. No jasně, tady vede trasa mezi Vídní a Grazem. Projíždíme ji naštorc, mumraji se nevyhneme. A rovině. Prý míříme na hrad. Na turecký hrad. Že by Turkové stavěli hrady na rovině? To se mi nezdá a nelíbí. Já chci kopce! Jako rozmazlenému fakanovi je mi vyhověno a konečně se před námi otevírá hradba kopců a na ní kamenná hradba velkého hradu. Těsně před ní Honza odbočuje a vede nás opět po rovině, nechávaje středověký skvost v zrcátkách. Fakt ho máme následovat? Nedělá si z nás šoufky? Když hrad Seebenstein zmizí i ze zrcátek a mě začíná přepadat rozmrzelost, tak se po levé straně na ostrohu ukazuje zřícenina a Caponord odbočuje, přejíždí malý můstek a vjíždí na úzkou silničku, po níž vyšplháme do výšky. Rozmrzelost je ta tam a u velkého statku ve stínu rozložitého stromu parkuju už s natěšeností na chvíle příští. Těmi se ukazuje býti půlhodinová procházka příjemnou bukovinou s cílem na oné zřícenině s tureckým půlměsícem. Türkensturz. Tak sem, po onom ostrohu, prý vylezl pidisiskin Jirka. No jo, mladická nerozvážnost. Jak já mu závidím. Hrad prý na nějaký čas ovládli Turkové a své zajatce shazovali z dosud dochovaného okna. Teď tím oknem sledujeme dokonalou kulisu nadšeného modeláře. Dálnici, auta, baráčky, stromečky v údolí hluboko pod námi. Tak se dostanu do role obdivovatele onoho modeláře, že chvíli přemýšlím, jak vyrobil hromy a blesky hřmící v dáli. Aha, ty vyrobil někdo jiný a tak tedy šup odtud. Bylo by fajn sjet prudkou silničku k hlavní za sucha.  Daří se a pořádný liják se spustí ve chvíli kdy nacházíme Gasthaus Pichler  a objednáváme si řízky. Honza si zasluhuje jednu želvičku za načasování. Místo řízků nám příjemná obsluha od Pichlerů donesla regulérní sloní uši, tož si je necháváme zabalit, neb si neuděláme z žaludků mrzáky a sedáme na motorky už zase za sucha. Jedeme dál, zase na východ. Když už mám pocit, že mi do přilby leze vůně segedýnu a čabajek, tak Caponord zastavuje před pěknou budovou v Aspang Marktu. To už máme za sebou pár kilometrů v mírném dešti a teď a tady se mraky protrhly a vylily na naše opuštěné motorky. Na nás ne, my totiž vlezli do oné budovy a hle, ono to automuzeum. A krásné velké zajímavé. Hanka se opět dme pýchou a čeká od Pepy tákhle velkou želvu. Má jí mít! Zaslouží si jí. Zařadila do itineráře toto místo jako dárek pro Pepu a udělala moc dobře. Aha, proto jsme se hnali na východ. Procházíme okolo starých strojů a dost nás potěší, že velká část těchto skvostů byla vyrobena v naší domovině. Spousta Pragovek, Tatrovek, Škodovek. Dostaneme se i k názvům, o nichž jsme do teď neměli tušení. Znáte Goggomobil? Jestli ne, tak vyrazte do Aspang Marktu. U malé drobounké vespičky se Eva zarazí, smutně kouká a tiše utrousí:,,Tak takhle nějak jsem si to představovala, když Michal přišel s tím, že si pořídí skútřík“. Eva si vyslouží jednu želvičku za rozesmání celé bandy.

 Venku pořád leje, dáváme odpolední kávu v pohodlných sedačkách u paní pokladní a Pepa nás taky baví:,,Nechal jsem na motorce boty a kalhoty. Co myslíte, bude to mokrý?“ Myslíme že jo a čekáme na léto. To sice nepřichází, ale liják přeci jen ustupuje a Honza kouká do mapy, kterými zelenými kličkami by nás tak ještě provedl. Hanka ho posílá do háje se slovy, že bude pršet a že to chce rychlý přesun do kempu. ,,Do háje ho neposílej, háj je přesně to co chce, ten je na těch zelených kličkách“ vcelku logicky namítá Eva. Do háje nejedeme, zůstáváme na hlavní 54. a elegantně se vyhýbáme mrakům. Kus za Hartbergem odbočujeme na jakousi bílou a za chvíli se napojujeme na 66. Ta nás dování k fantastickému výhledu na Riegersburg. Honza u něj staví, že prý potřebuje odpočinek a flákne sebou do trávy. Tak jsme dojeli, vážení. Ale na krásném místě, před námi hrad, okolo nás vinice a svěže zelené louky, sem tam stavení. Pěkné to tu mají, tak zas jedeme dál. Míříme konečně na jih a hranice do Slovinska překračujeme v Murecku, kde vládne absolutní klid. Žádný začátek léta a svátky v Čechách tu nejsou znát. Chvilku kopírujeme hranice a na obě strany se nám ukazují krásné výhledy. Bouřkové mraky se koupají v podvečerním sluníčku a chytají KTM barvu. Silnička chvíli vypadá, že vede do nikam. Kdyby nehrozilo, že se mraky protrhnou a zalijí nás oranžovým deštěm, tak bych byla nadšená. Nedojíždíme do nikam, ale na kraj Mariboru. V duchu chválím Honzu (nahlas bych si to nedovolila) za změnu trasy. Původně jsme chtěli jet jinudy, ale tohle bylo lepší. Michal opět není zklamán. Parkujeme v kempu Kekec. Nekecám, fakt se to tak jmenuje. Platím 22E za dva a rychle stavíme stany. Sotva je dostavíme, opustíme kemp a posadíme se do kavárny na lahvové, tak se opět dává do deště. Lahvové Laško není špatné, ale přeci jen by to chtělo točené. Naproti je nějaký sportbar, tam by ho mohli mít. Mají. Budvar. No ten jsme tedy nechtěli, ale co se dá dělat, jiná hospoda v dohledu není. Čekáme děsně dlouho a pozorujeme servírku, která si tu určitě odpykává nějaký trest, neb takhle protivně se může tvářit jen odsouzenec, kterak nám vybírá pěnu z půllitrů lžící. Cože?! (Malá vsuvka: Po čase tuhle historku vyprávíme Oldmanovi a ten nás usazuje informací, že to tak dělala správně, že takhle to v Budvaru zahraniční zákazníky učí. Oldman by to ze své pozice měl vědět dobře, ale ani to nemění nic na skutečnosti, že nám pivo nechutnalo).  Po sto letech dostáváme zlatý mok, který nepůsobí nijak lákavě a druhý si neobjednáváme. Asi bychom ho dostali k snídani, a to už bychom měli sedat za řídítka. Jdeme hledat jinou putyku. Neúspěšně, a tak si sedáme v kempu pod stříšku. Kemp je skvěle vybaven, je tu k dispozici mikrovlnka, lednička, varná konvice, automat na kafe, na limči, vody, dobroty, jen tu není žádný alkohol. Asi vědí, co dělají. No nic, končíme v dobré společnosti kapitána Morgana a čekáme, kdy sem dorazí bouřky řádící nedaleko.

Dnes ujeto 303km

 

Pátek 6.7.2018

Dorazily v noci a přesně nad námi se pustily do souboje. Čekám, až jim dojdou síly a poslouchám hru kapek na stany. Příjemně se u toho leží. Déšť na chvíli ustává, stihnu dojít do pekárny pro pečivo a sotva se usadím na kávu pod stříškou, tak liják přichází s nově nabranými silami. Sedíme na snídani v suchu a pozorujeme naše moknoucí stany. Tak v tomhle pakovat je blbost. Kluci koukají do počítače, který tu je taky k dispozici a zjišťují, že líp už bylo. Pepa je netrpěliv a napadá ho skvělý nápad. Přeneseme postavený stan se vším všudy pod střechu a zapakujeme tady. Ne nedělá si blázny, jak chvilku doufám. Myslí to vážně, takže dopřejeme divadlo všem v kempu, nalijeme si do stanu vodu ze střechy a vyklopíme část bagáže do louže. Poté zamokříme do teď suché místo pod stříškou a zabereme asi tak jednu třetinu místa pro veškeré osazenstvo Kekecu. Kupodivu lidé klopýtající přes naší mokrou bagáž nic nenamítají. Máme vše mokré zapakované ve vacích a čekáme, až si zapakují ostatní. Tady přichází má chvíle slávy. Koloušci si ještě nestihli pořídit nepromoky a Siskini je mají doma ve skříni aby si je neošoupali, takže jim postupně půjčuji nepromok můj a konečně si taky snad zasloužím alespoň jednu želvičku. Místo pod pergolou jsme vyklidili, tak tam teď zajíždí Honza s Caponordem a postupně se přidává i GéeSeRko a Burák. Vytváříme pod pergolou docela slušnej binec. Konečně nadešel okamžik, kdy jsme uznali, že není na co čekat. Pršet už bude pořád. Kluci zjišťují, že bychom tím mohli jet jen nějakých 40km. K velké radosti ostatních obyvatel kempu v 11h vyrážíme do deště, kopírujeme dálnici na Celje a v Tepanie odbočujeme na západ. Okolo žluté na Dolič je určitě krásné okolí. To si můžu akorát tak představovat, neb vidím velké kulové a vlastně ani to ne. Skrz proudy vody tekoucí po plexy se snažím udržet na zřeteli hlavně Buráčkovo světlo. Ostatní svět je rozmazán  rozvlněn a do toho se mi začíná plexy mlžit. Po 40ti km přestává pršet, aby po dalších pěti opět začalo. To nám kluci v Kekecu zatajili. Ale už jde jen o poslední záchvěvy, což je dobře, protože po odbočení na Velenje by byla veliká škoda okolí nevidět. Vedle nás uhání řeka Paka a možná právě ona kdysi hodně dávno vymlela vysokou uzounkou a bohužel jen krátkou soutěsku, kterou teď projíždíme. Paráda! Svět je zase v pořádku. Jen se začíná ozývat žaludek. Snídali jsme brzy a vyjížděli pozdě, takže co? Takže máme hlad. Michal si všiml picérky u benzínky, tak se k ní vracíme a tropíme mírně složitou dopravní situaci ve Velenje. V picérce nás vítá, vlastně nevítá, musíme se trochu vnutit, dvojče servírky ze včerejšího sportbaru. Jestli byly příbuzné nevím, ale otrávený výraz a nechuť k práci měly stejné. Na pizzu prý budeme dlouho čekat, mají jen jednu troubu (cože?!v picérce?!?) a nemají tu, ani tu, ani tu. Mají jen dva druhy a my máme ksakru hlad. Takže objednáváme, s vědomím že to bude na dlouho, to co zbylo ve špajzu. Židlí tu mají dost, co by asi tak dělali, kdyby byly třeba jen z půlky obsazené? Nevadí, máme dovolenou, je čas na plkání a probírání důležitých věcí. Vůbec už netuším jakých, ale vím, že jsme se zas dost nasmáli.

Doba nakonec nebyla tak děsná a pizza docela dobrá, takže ve finále fajn. Sice nám přinesla o dvě míň, než jsme si objednali, ale nevadilo, stejně jsme si pupky naprali. Najedeni, osušeni, můžeme jet dál. Suchá cesta nám konečně dovolí za to trochu vzít. Míříme po 426. na západ, opouštíme řeku Paku a připojujeme se k řece Savinje.

 Za Ljubno se vysoké skály nad námi hodně zužují a jedna dělá efektní stříšku nad silnicí. To by bylo kýčovité foto. Dochází mi, že jsem lama, neb mám v kapse Hanky malý foťák a tam je mi teď prd platný. Kdybych ho dala do ruky Evě, tak by mohla nadělat super fotky.

 Dávám jí ho do ruky při vjezdu do Logarske doliny a doufám, že cesta mezi skalami bude pokračovat, když už za vjezd platíme 5E/moto. Soutěsky se nekonají, né že by tu skály nebyly, ale drží se od silničky v uctivé dálce. Projíždíme údolím pod bdělým pohledem vysokých štítů

Kamniško-Savinjských Alp. Silnička po pár kilometrech končí, parkujeme vedle expedičních ostravských motorek a vydáme se na jednu z několika výchozích stezek do nitra hor. Hanka nám vybrala Rinku. Rinka je vodopád a Hanka má opět nárok na jednu želvičku, protože vodopády, ty my můžeme.  Mají většinou jedinou vadu. Leze se k nim do kopce. Nejinak tomu k Rince. Prý polezeme 10 minut, ale známe ty jejich ukazatele. Bývají pro vysportované běžce. Buď jsme vysportovanými běžci, nebo tenhle ukazatel nekecal, po deseti minutách už opravdu obdivujeme  blýskavou krasavici Rinku. Vysoko nad námi se z vymleté úžlabiny přehupuje štíhlý proud vody, aby se občas odřel o červenošedou stěnu skály a po několika metrech roztříštil o skalnatý pahrbek a vytvořil stovky vodních hádků bystře pelášijících kamsi dolů do klidnějšího toku řeky Savinje. Lezeme po schodech do Orlího hnízda postaveného pro zvědavé návštěvníky sledovat dopad vody s nadhledem. Dopadající kapky rozehrávají hru barev a zvuků. S vodopády se to má jako s ohněm. Jeden by na to divadlo režírované přírodou dovedl zírat hodiny a hodiny. Nedá se nic dělat, dokochat a jít k mašinám. Část party, tipněme si kterou, nacházíme u rádlerů v kiosku. Přidáváme se a mně se moc líbí cedule:,,Jste v lese, wifi tu nehledejte“. Dokonalé místo. Dáváme rádlery a pár slov s motocestovatelema z Ostravy a je na čase vyrazit dál.

 Vracíme se na hlavní. No hlavní? Úzká točitá a vedoucí mezi nádhernými skalami. Himllaudón! Já jsem zas zapomněla dát Evě foťák! Stoupáme vracečkami a úzká silnice se ještě zužuje. Má to jednu velikou výhodu. Všichni to asi vědí a tak tudy nejezdí. Máme ji pro sebe. S rakouskými hranicemi se povážlivě zhoršuje i povrch. Občas se propadá krajnice a na rozbitém asfaltu klouže bláto a kůra. Hanka staví na foto a Honza odjíždí v dál. Všímám si rozbité svážnice do lesa a honím Hanku, ať si pospíší. Musíme z tohohle místa rychle pryč, než se Honza vrátí a rozhodne se, že cesta vede právě tudy. Známe své. Projíždíme pomalu malý camfrňousek Rakouska a najíždíme na hlavní těsně před vrcholem Jezersko. Tu už známe, je krásná, široké zatáčky, můžeme přidat. Přehoupneme se na slovinskou stranu a kolem Kokry skákající po bílých balvanech sjíždíme do Preddvoru, kde Honza odbočuje a moje šochtlička hystericky řve, ať tam nejezdím, ať se otočím, ať si nehraju na hrdinku. Nevím co říká šochtlička Honzovi, ale ten jede furt dál. Až tam kde končí asfalt a začíná šotolina. Mít moje šochtlička ruce, tak na mne dělá kyš kyš, to máš za to, že neposloucháš mě, ale nějakého Honzu. To by bylo, aby na dovolené nebylo enduro. Nakonec se z toho vyvrbí jen pár set metrů šotoliny, které se dají projet v pohodě. Honza je očividně zklamán a Hanka si žádá želvičku za zdolání. I já bych jednu prosila, za to, že jsem nezapomněla dát Evě foťák a ona vyfotila krásné fotky. Takže si želvičku vlastně zaslouží Eva.

  Do Bledu dojíždíme krásným údolím s výhledy na hory ozářené odpoledním sluníčkem a místy zahalené bílomodrou vatou mraků s krajkovým lemováním. Turisticky vytížené místo s jezerem, hradem, ostrovem, klášterem, pláží, kavárnami, promenádou…. prostě s tím vším, co nemá správné turistické místo postrádat, projíždíme relativně v pohodě. Tady se o nedostatku lidí a aut mluvit nedá. Podstatně klidnější je následný asi 30ti kilometrový průjezd údolím řeky Sava Bohinjka, jímž dojedeme na samý konec silnice a snažíme se najít místo v kempu. Tak tohle neklapne. Neskutečné. Ve velkém kempu, který se nám ani moc nelíbí,  nenajdeme místo pro tři stany a pět motorek. Hanka tedy tvrdí, že támhle na ten poloostrůvek k těm motorkářům bychom se vtírnout mohli, ale když vidí kudy se tam ta velká endura dostala, tak plán přehodnocuje a Honza se vrací o pár kilometrů zpět, kde prý Pepa nějaký kemp viděl. Našel, zavolal, vracíme se. A děláme moc dobře, parkujeme v kempu Danica o 14km zpět.

 Vybalujeme mokrou bagáž, necháme ji schnout na podvečerním hřejivém sluníčku a jdeme, hádejte, ano, překvapivě na pivo. Ještě předtím se nahlásíme a zaplatíme 39 E/2 osoby (Nemůžu najít račun a podle ceníku z netu se mi to zdá nějak drahý. To jsme opravdu platili?). Při čekání až na nás dojde řada ukazuji Pepovi, jak krásné výhledy zítra z kopce uvidíme.,,Cože? Kopec? My jdeme na kopec. Tam nechci!“ děsí se Eva. Uklidní se, když ve stejném prospektu zhlídne fotku lanovky.

 V horní hospodě hraje harmonikář, v dolní jde v televizi fotbal a mají prý u pípy připravenou lžíci na sundávání pěny z piva. Rozhodnuto, jdeme do horní. Ve chvílích, kdy si dává harmonikář pauzu, tak probíráme dnešní den. Michal opět nebyl zklamán a já říkám, že jsme téměř nikde nejeli žádným provozem.,,To je pravda, po tý šotolině nikdo nejel“ odpovídá Hanka a dodává, že nechápe, jak se Pepa s tím naloženým náklaďákem může poskládat do vraceček. K tomu můžu jen dodat, že docela obdivuji Michala. První motodovolená, jet ve dvou, naložená bagáž pro dva, vracečky a docela svižné tempo…..klobouk dolů. Občas mám o Koloušky i obavy, neb v zatáčkách ryje Burák stojanem do asfaltu rýhy na obě strany.

 ,,Netleskejte, bude si myslet, že se nám to líbí a bude přidávat“ zahlásí Eva po harmonikářově produkci. Má pravdu, předseda. Netleskáme, harmonikář se uklání odchází a Pepa objednává první panáky. Michal povídá, že to je skvělý, že ho zítra zas nebude bolet noha a raději hned objednává další rundu. Ze zdravotních důvodů. Raději se neptáme jak to funguje a pomáháme Michalovi řešit ortopedický problém. Číšník má, na rozdíl od svých kolegyň z Mariboru a z Velenje, svoji práci rád a tak se nám tu u dobrého jídla a pití sedí dobře. Dokonce natolik, že začínáme slavit narozeniny. Střídavě moje a Michalovo. Oba je máme v červenci, co na tom, že na konci. ,,Tak tímhle tempem mi bude brzy 60“, hlásí Michal při další rundě ořechovice a tak je třeba veselý večer utnout, rozloučit se s příjemným číšníkem a jít raději spát do mokrých spacáků. Proč mám z dneška v deníčku zápisek: Hanka se netrefila? Mám po tom pátrat, nebo raději ne?

Dnes ujeto 270km.

 

Sobota 7.7.2018

Noc byla teplá a hlavně suchá, tedy vně stanu. Uvnitř jsme měli trochu navlhlo deštěm včerejším. Nevadí, dneska bagáž nepakujeme na motorky, můžeme ji volně rozvěsit kolem stanů a doufat, že nám nezmokne. Zatím to nehrozí, hlásí žlutý punťa z modrého nebe. Honza je jediný, který nevylézá vítat dovolenkové ráno i když se ho snaží Hanka nalákat na snídani. Když už konečně tu kebuli za stanu vystrčí, tak mu Michal naprosto výstižně říká:,,No ty vypadáš, tak tam radši zůstaň“. Poté si Michal nalil sladkou vodu do kufru a stal se adeptem na získání několika želviček za pobavení party. Během snídaně nám na dosah poskakuje loudivý ptáček a odskakuje si k Čížkům na návštěvu. Tak dnes to bude den o ptácích, shodujeme se po domluvě, že jedeme na Vogel a ještě do toho se opět pár protivných jedinců vyptává na kondici mojí staré vrány. Prostě normální snídaně mezi stany a motorkami. Je čas zvednout kotvy. 

 Jak už jsem psala, dnes to bude nalehko, bez bagáže. Jdeme doplatit ještě jednu noc do recepce a rozpočítáváme mezi sebou včerejší útratu. Nadchází jedinečný a vzácný okamžik, kdy nikdo nikomu nic nedluží. Užíváme si ho a odjíždíme pouhých 14km na konec Bohinjskeho jezera, ležícího ve výšce 525m n/m k lanovce. Honza platí 120E za všechny, okamžik bezdlužnosti opět zmizel a můžeme se vtěsnat do gondoly. Hanka se ještě pokusí zajistit trochu víc místa lstí, prosí Michala aby vystoupil a vyfotil nás. Kdyby ji poslechl, tak nám teď tak akorát mává zezdola. Stoupáme a užíváme si měnící se scenérii pod námi. Dominantní je samozřejmě tmavá zelenomodrá hladina Bohinjského jezera ledovcovo-tektonického původu. Bodejď by taky ne, vždyť je přes 4km dlouhé a přes 1km široké a tím největší ve Slovinsku. Nejlepší výhled si na jezero vtěsnané mezi téměř dvoutisícovým Vogelem, na jehož stráni zrovna postáváme z jihu, a bezmála třítisícovým masivem Triglavu ze severu, užíváme po vystoupení z lanovky ve výšce 1540m n/m.

 Vydáváme se na výzvědy kam se tu tak asi vrtnout a nacházíme sedačkovou lanovku jedoucí ještě výš. A zdarma. Využíváme jí a dostáváme se k rozcestníku hlásícímu, že na Vogel bychom došli za dvě hodiny. Ovšem v případě, kdybychom tam šli, což nemáme v úmyslu. Ptám se, zda nepůjdeme tedy na Crna prst, což je hodin pět a Pepa říká ať si jdeme kam chceme, on zůstává tady. Tady znamená místo bez výhledu a taky bez funkční hospody. Tak moc nechápeme, ale Pepu na místě zanecháváme a jdeme někam. Je nám jedno kam, ale rádi bychom nějaké ty výhledy, když už jsme v nitru Julských Alp. Střídavě stoupáme a občas i nechtěně klesáme klouzavou suťovou cestou. Nechat si motobundu teď nepovažuji za úplně dobrý nápad, jak se mi zdálo dole. Slunce se nám snaží vynahradit promoknutí u Mariboru a jede na plný plyn. Ozařuje okolní kopce a těch pár mraků, které se povalují mezi nimi, jen umocňuje úžasný pocit z krásné scenérie. Svět je šedozelonobílomodrej a krásnej. Aby bylo ještě líp, tak se Michal s hlasitým žuchnutím posazuje na suťové stezce a Evě se rozzáří tvář úsměvem. Nutno dodat, že se smějeme všichni. Prostě kamarádi. Stoupáme, couráme, pod nohy se nám plete mateřídouška a další květena, kterou neradi zašlapujeme. Tedy vlastně nerady, chlapům je to šumák. Pokračujeme kolem archeologických vykopávek a na sněhových polích si Michal vyrábí nové bílé koule. Někdo s větším funění, někdo s menším, ale nakonec všichni se vyhrabeme na hřeben, z něhož obdivujeme Julské Alpy v celé kráse. Jen v Michalovi se probouzí vášnivý lyžař, divům přírody se neobdivuje a fňuká, že by tu bylo tak krásně, kdyby tu byl sníh. A to prý chtěl na hory v létě, říká Eva.

 Mohutný tříhlavý Triglav se svými 2864 metry kraluje Triglavskému národnímu parku a my se mu můžeme tak akorát pokorně poklonit. Jak se jmenují ostatní kopce netušíme, ale to jim pranic neubírá na majestátní nádheře. Cesta zpět bude prý nejlepší přímo tudy. Dolů po sjezdovce. No tak to si ji tedy pěkně užijte. Nechávám dobrodruhy padat po hubě dolů a vracím se stejnou cestou. Jdu sama a kolem mne se rozléhá jen horské ticho a vůně. Nikam nechvátám a ten pocit malosti, nádhery, pokory a neskutečnosti se rozrůstá do obřích rozměrů. Úžasný pocit. Scházíme se u rozcestníku, na ukazateli u křížku zjišťujeme názvy okolních kopců a marně hledáme Pepu. No nic, není tu, jedeme dolů. A proti nám nahoru Pepa. Pokřikuje, že už jede počtvrtý, že ho to nebaví, že neumí vystoupit, očividně ho lanovka gratis baví. Otázka je, jestli baví i turisty, kteří se chystají na lanovku naskočit a nechtějí-li skočit Pepovi na klín, musí to odpískat. Těsně před našim výstupem lanovka staví a my na sebe pokřikujeme, že to tam nahoře jistojistě Pepu násilím sundávají. Konečně se zas rozjíždíme a světe zboř se, všichni scházíme v sedle Vogelu.

A tady o nějakém klidu hor nemůže být ani řeč. U hospody vyhrává místní kutálka. Harmonika a spol. Nacházíme malou hospůdku trochu v zátiší a necháváme si od bodré hospodské poradit, co k jídlu echt místního. AJDOVI ŽGANCI S KISLIM ZELJEM IN KRANJSKE KLOBASE se jmenuje ta tmavá ukuchtěná jíška, kterou si naplníme pupek. No, jedla jsem to, vím co je místní specialita a příště si tu dám stejk. Eva nás chce opět rozveselit, na jíšce si vylamuje zub a kamsi ho zahazuje v domnění, že jde o kus kamínku či co. Kamínek by oželela, ale za zubem je schopná se vrhnout i pod vyvýšenou prkennou podlahu a tím pobavit kromě nás i pár dalších žgancůchtivých turistů a bodrou hospodskou. Pod prkna se bohužel nakonec plazit nemusí, zub nachází na podlaze a místo aby zářila radostí je zachmuřená a tvrdí, že:,,to je tedy dovolená! Rozbitá mikina, boty, zub. Co ještě přijde?“.

 Se zubem v kapse jdeme k lanovce a tím vstříc vřískající produkci. Harmonika, trubky, buben a vímjácoještě se odráží od nádherných kopců. Hořcům, horským azalkám a protěžím opadávají okvětní lístky, kamzíci a svišti prchají s děsem v očích. Přidáváme se k nim a prcháme velkou lanovkou k jezeru. Nejraději bych ještě před útěkem našla toho kdo tohle povolil a bacila ho po hlavě. Divím se Vogelu a Triglavu, že to neudělá za mne. No, možná že jednou udělá.

 Složitým manévrováním vysvobodíme motorky uvězněné autobusem a prcháme z místa, kam se valí autobusy další. S občasným zastavením na foto kýčovitě modrého jezera projíždíme údolím řeky Sava Bohinjka, Bledem a přijíždíme na parkoviště k ústí soutěsky Vintgar. Pán přes parkovné nás naviguje co nejblíž ke vstupu a do stínu. Asi motorkář. No jo, určitě. Chechtá se, předvádí výmluvné gesto- větrání bundy, říká:,,natur klima“ a šklebí se od ucha k uchu. A to ještě vůbec nezapácháme. Nic od nás nechce, ale paní u vstupu jo. Té zaplatíme 5E/os a můžeme se vnořit do skal vykotlaných řekou Radovnou. A že se jí to vykotlání povedlo. Vyhlodala soutěsku přes jeden a půl kilometrů dlouhou, místy úctyhodných 250m vysokou. Jdeme po dřevěných chodníčcích, pozorujeme řeku Radovnu, její kouzelné peřeje, pukliny ve skalách, převisy. Radovna padá, převaluje se, syčí, tryská, dovádí a občas unaveně odpočívá ve vymletých kotlích. Divoká nádhera. Skály okolo se k sobě občas přibližují až se tají dech a vytváří profil skleničky na víno, díky čemuž získala někdy po roce 1891 název. Tehdy ji trochu omylem nalezl místní starosta Žumer. Asi hledal místo ke klidnému rozjímání. Tak to tehdy určitě bylo, ale teď se tu valí zástupy fotochtivých turistů. Nestěžujme si, i my jsme těmi turisty, kteří tohle krásné místo krutě narušují. Pokračujeme po pohodlných chodníčcích, které dělají místo dostupné i starším lidem (což není narážka na nikoho z nás) a docházíme ke kiosku u kterého už sedí Pepa. Stěžuje si, že tu někde měl být vodopád, ale není. Je. 16 metrů vysoký vodopád Šum hřmí Pepovi přímo pod zadkem. Popojdeme ještě trochu dál a vidíme ho v celé jeho kráse. Prodíráme se houfy turistů zpět, už se snad ani nekocháme a jsme rádi, když docházíme k motorkám.

 Jedeme k hradu Bled, neb by od něj měl být úchvatný výhled na Bledské jezero. On by byl, jen by nám nesmělo být líto těch pár éček za vstupné (10E/os). Takhle vidíme, že nic nevidíme. Tedy jen vysokou kamennou zeď, za níž se dají dechberoucí výhledy tušit. Ona kamenná zeď nevznikla kvůli lakomým turistům, ale coby obrana proti útokům nepřátel. A to už asi někdy kolem roku 1000. První zmínka o hradu je totiž z roku 1004, kdy ho Jindřich II věnoval biskupům z Brixenu, kteří ho poskytovaly obyvatelům Bledu jako útočiště v dobách nebezpečí. V držení ho měli, bez malých přestávek, celých dlouhých 800 let. Mne přeci jen víc zajímá onen výhled a tak jdu kolem hradeb někam dozadu a pak lezu jakousi kančí stezkou do kopce. A tam, na skále mezi křovisky, se jako zelenomodrá perla jezero vynoří. I se špičkou vílího kopce a kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Zírám na tu krásu a ještě netuším, že ke sledování jezera budu mít času víc než dost. Hanky vrozená zvědavost ji přivádí na stejné místo a posléze přichází i Honza hledající svojí ženu. Výhledy asi moc ne, před hranou 139 metrů vysokého ostrohu se drží v uctivé vzdálenosti.  Ostatní si prý počkají na Hanky fotky a lelkují u hradeb.

 Sedáme na motorky s cílem kemp Danica a pivo! Hanka hlásí zastavování na foto a já, v dobré víře že jí tím pomohu, se přidávám. Aby se po Slovinsku netoulala sama. To jsem jí tedy pomohla. Při focení zůstávám sedět na nastartované motorce a až třetí zastávka se mi zdá delší a CéBéeFku vypínám. Nakonec se chci pohledem na jezero z pláže pokochat taky. Tak to by bylo vše, jedeme na pivo. Startujeme. Jak kdo. Hanka startuje a odjíždí, já točím startérem na prázdno, vypínám ho, mávám rukama na Hanku a smutně koukám, jak odjíždí v dál. Ano, stará vrána už má dost řečí a umřela. Ona to má ta moje holka takhle nastavený. Minule umřela v čase burčáku na Pálavě a byl z toho naprosto luxusní víkend. Tentokrát to nevidím tak zle, je to očividně jen baterka, takže mi bude stačit přivolat zpět někoho se startovacími kabely. A ty má Hanka pod sedlem, to vím z cest minulých. Prý je tam vozívá kvůli mně. To je zas další pomluva. Nejednou jsem viděla startovat přes malou suzuki velkého Caponorda.

 Snažím se přivolat nějakou pomoc. Samozřejmě marně. Nevadí, schválně jak dlouho bude trvat, než budu někomu chybět. Teď mám dost času kochat se jezerem. Nádherným jezerem, které vzniklo přímo pohádkově. To bylo tak: Kdysi dávno, když byl svět ještě mladý, tu byly jen zelené louky, kopce a hlavně víly. Ty tančily v měsíčním svitu po měkkých zelených stráních, v ranní rose si myly své krásné nožky a žilo se jim v kraji bez turistů jedna báseň. Rušila je jen blízkost pastevců a jejich nenažraných ovcí. Víly byly vstřícné, prosily pastevce jen o jeden ústupek. Aby neposílali své živé sekačky na Vílí kopec, kde byla travička nejměkčí a nejjemnější, přímo stvořená pro vílí tanec. Jenže nenasytnost lidí, touha po co nejlepším jehněčím, je silnější než prosby kdejakých víl. Co maj ty tajtrdlice co tajtrdlovat po nocích. Ať jdou taky pěkně makat a nestěžujou si, mluvil hlas lidu a ovce dál spásaly měkkou trávu a obnažovaly tím tvrdou skálu na Vílím kopci. Když při tanci jedna z víl uklouzla po vápencové tvrdé skále a pochroumala si ladnou nožky, tak došla vílám trpělivost. Tak mě napadlo, že jsem nikde nevyčetla, jestli vílám víc nevadilo tančení v ovčím trusu. Ať tak či tak- rozhořčeně pozvedly paže a přivolaly do údolí vody z okolních hor. Bujné toky zalily zelené údolí a ponechaly pouze obnažený vršek Vílího kopce, jenž se coby vztyčený varovný prst nad lidskou zpupností, tyčí z jezera dodnes. Někteří lidé téhle legendě nevěří a mylně si myslí, že jezero vzniklo roztáním Bohinjského ledovce.

 Z rozjímání mě vyruší Hanka s otázkou, cože se děje. Coby? Nic, jen mám vybitou baterku. Tak to nastartujeme přes suzuki. Což by neměl být problém, neb Hanka už se vytahuje s vytaženými startovacími kabely. To se jí to vytahuje, jenže já prostě v cajku nemám imbus potřebný k otevření krytu baterky. Prostě nemám cajk v cajku. Himl to je mizerná příprava. Chvilku se snažíme pohrabávat v motorkách a doufáme, že se nad námi ustrne srdce některého z pomalu projíždějících motorkářů. Neustrnulo. Teď a tady se zřítila má lety budovaná víra v Hanky schopnosti. Majíc na sobě jeden z jejích pověstných výstřihů, jí stejně nikdo nespěchá na pomoc. Tak to mě děsí víc, než neschopnost mé motorky se rozjet. Hanka volá Kolouškům, vyprošuje si k uchu Honzu a toho pokorně prosím o návrat. Prý má konečně zrovna čerstvě načepované pivo a nemá nejmenší chuť ho opustit. Ostatní ho uklidňují, že mu pivo pohlídají, čímž ho utvrzují v nechuti odjet. Nakonec zlatý mok s těžkým srdcem opouští, na motorku sedá a já mám zas chvilku času na rozjímání.

  Vršek Vílího kopce vytvořil ve vodách Bledského jezera ostrůvek na němž se už v 11tém století před naším letopočtem konaly četné modlitby a rituály. Prý jsou o tom důkazy, tak asi jo. Maličký ostrov povolil stavbu zas jen maličkého kostela, jehož malost nebrání přímo monumentálnímu věhlasu, jenž se světem šíří již devět století. Tak dlouho se už ve vodách jezera zrcadlí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Nejdřív coby románská bazilika, poté jako rozšířená gotická stavba a od začátku 16tého století, po ničivém zemětřesení, jako nám již známá barokní perla. A největší lákadlo kostela? Místní zvon plní přání. A to je samozřejmě opět spojeno s legendou. To bylo tak: Vypráví se, že v bledském hradu přebývala mladá žena, která tragicky ztratila svou životní lásku: milovaného manžela jí zabili zbojníci z okolních lesů a mrtvé tělo pak bezohledně svrhli do jezera. Vdova v slzách sesbírala veškeré své zlato a stříbro a nechala za něj ulít zvon do kaple na ostrově, jenž by navždy připomínal manželovu památku.

Zvon však u ostrůvku nikdy nepřistál. Na loďku, v níž plul, udeřil prudký vichr a spolu se zvonem i celou posádkou ji nemilosrdně pohřbil pod hladinou. Za jasných nocí, říká se, zní dodnes z hlubin jeho hlas. Zoufalá vdova prodala veškeré své jmění, peníze věnovala na stavbu nového kostela na ostrově a odjela do Říma, kde vstoupila do kláštera. Jejím příběhem dojatý papež nechal vyrobit nový zvon, posvětil jej a věnoval Bledu. Papežův dar visí ve věži kostelíka dodnes, a kdo za jeho provaz s čistým srdcem zatáhne, tomu soucitná „paní z jezera“ splní přání. ( to jsem ukradla z Lidovek.cz). Mám chuť přeplout na ostrov na jedné z mnoha lodiček zvaných pletna, zazvonit na zvon, vrátit čas zpět, odjet s ostatními do kempu a nechat Hanku napospas. Popravdě by jí bylo napospas líp než se mnou. Už by taky seděla na pivu.

 Přijíždí Honza, po pár narážkách na starou vránu a fňukání, že ho to pivo fakt lákalo, nás zachraňuje. Celou dobu neodporuji, naopak se tvářím zkroušeně a pokorně. Nastartováno, odjíždím s pocitem, že jsem se na jezero, které je nejteplejším z jezer alpského typu, což je způsobené termálními prameny vyvěrajícími ze dna, vynadívala víc než dost a tak se do tohoto turistického místa vracet nemusím. Turisté si místní teplou vodu oblíbili už ve středověku a nakonec se jich sem začaly valit takové davy, že místní obyvatele chytalo čiré zoufalství. Zoufalství jednoho z nich, nějakého Ignace Novaka, dosáhlo takových hlubin, že vytáhl na křížovou výpravu proti samotnému jezeru a jal se usilovat o jeho vysušení. V 80.letech 18.století se hned několikrát domáhal toho, aby jezero zmizelo, a argumentoval přitom bohatými ložisky jílu na jeho dně. Naštěstí neuspěl.(Zase Lidovky.cz) Kdyby Novak viděl dnešní podobu Bledu, tak by se jistojistě vrhl ke dnu za ,,paní z jezera“. I my konečně opouštíme místo, kde vládne božstvo turismu.

  Mezi ostatní bych nejraději přišla v přilbě, abych je neslyšela. Ano, vítají nás s úsměvem, neřku-li se smíchem. Hlášek padá spousta, vybírám jen ty nejlepší: ,,Cože, vy jste obnažily motorky? To byla chyba! Obnažit se měla Hanka, to by vám pomohlo“. No jo, to jo, ale že ani ten výstřih nepomohl mě mate. . ,,…a to pivo jsme museli vylít“, no tak to jim nebaští nikdo. Všichni jsou nějak veselí, jen mně to ještě nejde a musím si pomoci ořechovicí. Ostatní mě nenechávají ve štychu a usměvavý číšník má na dnešek o práci postaráno. Michal se mé staré vrány pokusí trochu zastat otázkou, kolik že má najeto, a jestli těm posměváčkům jejich motorky takovouhle dardu kilometrů vydrží. Pozvedám hlavu a panáka. Eva zapomíná na vylomený zub a hledá ve všech řečech, jak se řekne stará vrána Vždyť jsme ráno říkali, že do bude den o ptácích. Jdu spát s myšlenkou, že dnes si Siskini zaslouží celé hejno želviček. A že mám alte Krahe, old krow, vecchio corvo, a co nejhůř-  régi varjú. Dobrou noc.

Dnes najeto pouhých 76km.

 

Neděle 8.7. 2018

V noci mě budí zima a asi taky trochu nervozita. Z motorky. Bude dneska startovat? Nesmím opustit manžele Čížkovi a musím na ně být hodná. Sakra, to mi dá práci. Tedy to druhé. Zatím poslouchám štěbetání ptáků (Čížci to nejsou) a tábornické zvuky, jimiž se kemp pomalu plní. Do chrápání se sem tam vmísí vrznutí zipu, klepnutí ešusů, škrtnutí sirky. Hanky tuberácké zakašlání zaburácí do ticha spícího kempu jako nástup dělostřelecké roty.

 Koloušci a my máme zapakováno, uvařeno a v 7, 15 nám brání jen úcta ke spáčům v okolních stanech, abychom zatleskali Honzovi, který konečně vystrčil kebuli ze stanu. Pepa odchází na snídani do hospody s tím, že tohle tedy bude na dlouho. Bude. Pepa se vrací do ještě rozbitého kempu a navrhuje z časových důvodů odpískat plán na Peričnik. Tak to ne, stavíme se s Evou na zadní. Vodopád si vzít nenecháme. Pepova netrpělivost neruší Honzu, který v klidu a pohodě v roli ševce prťavce lepí izolepou Hanky 14 let staré boty. Pepa přemýšlí kudy z kempu vyjede, já přemýšlím zda vůbec vyjedu. Začínají mi znít vcelku lákavě plány na mé zabivakování tady a čekání na auto s károu, přesto jsem na Hanku raději celé ráno moc milá. Přeci jen má pod sedlem startovací kabely. Tak nic, z prodloužení mé dovolené sešlo, stará vrána (himl, já už jí tak říkám v duchu taky?!?!) svižně nastartovala a jedeme dál.

 Na benzínce je Hanka za rebela. Jde platit s přilbou na hlavě, ač je to na dveřích dostatečně výrazně zakázáno. Asi při své výšce nevypadá ani v přilbě nebezpečně, v pohodě zaplatila, nevyhodili jí. Koukám, že mi zase otrnulo. Projíždíme Bledem a už se ani nerozhlížím, včera jsem viděla dost. Projíždíme Žirovnici a v Jesenici najíždíme na makadam. No pěkný. V Mojstraně odbočujeme a po další enduro vložce přijíždíme pod mohutný Peričnik.

 Lezeme nahoru okolo burácející padající vody, křepce přeskakujeme kořeny. Už když tu větu píšu do deníčku, tak je mi jasný, že děsně kecám. Prostě funíme do kopce, ve tvářích zoufalství, ale taky odhodlání. A to právě bylo odměněno fantastickým pohledem na 52 metrů padající vody ze skalnatého převisu. A to není vše přátelé. Peričnik nám dovoluje nakouknout pod sukni. Jdeme po pískové stezce a ocitáme se v zákulisí, z něhož můžeme pozorovat mohutný proud vody  zezadu. Úchvatný a pokorou plnící pohled na sílu přírody. Dunící hřmot vody, vytvářející ve velké jeskyni převisu hlučnou ozvěnu, by odvál veškerá slova, kdybychom nějaká našli. Nenašli, každý si tu postává se svými myšlenkami sám. Hlučnou samotu pomalu opouštíme a opatrně sestupujeme nějakých 200 výškových metrů zpět k patě stříbrného obra, kde se omlácená voda vlévá do řeky Sava Dolinka s chutí si trochu odpočinout. Nasazujeme přilby na vlasy promáčené odlétajícími kapkami, opouštíme divoký Peričnik a Triglavský národní park po prašné cestě. Až doma jsem bohužel zjistila, že jsme se ochudili o horní 16ti metrový přepad vody. A to jsme tu byli dvakrát. Budiž mi útěchou, že nás podobných je víc a že mám alespoň důvod se sem vrátit.

 Sotva opustíme štěrk, tak v další dědině opět najíždíme na šotolinu a takhle se to táhne pár kilometrů. To nám ten rychlý přesun začíná. Konečně vyjíždíme z bílého šotolinového prachu a najíždíme na nový asfalt Wurzenpassu. Nový bohužel jen na slovinské straně, rakouská je rozbitá jak Evy zuby a Hanky boty. Následuje trochu nudný úsek přes Villach, okolo Ossiacher See, za Feldkirchenem se přeci jen rozjíždíme a v St.Veit, po výborném obědě, najíždíme na hlavní 317., abychom z ní před Judenburgem odbočili na mojí oblíbenou 114.

 V Triebenu stavíme na kafe a zhodnocení výletu. Hanka si zaslouží za vybraní cest, zážitkových míst, kempů a v neposlední řadě za mojí záchranu minimálně 38 zelených želviček. Želvičky došly, mají tu jen zelené želé žabičky. Snad Hanku plný pytlík žabiček a oficielně udělená pochvala uspokojí.

 Pokračujeme na Admont, po 117. na Weyer, 121. na Sonntagberg a tady už můžeme jen pohlédnout do zrcátek a zamávat zatáčkám a lesům vskutku nedotčeným. Ovšem zažeňme trudomyslnost, po zdolání zabydleného a tím trochu nudného kraje se na druhém břehu Dunaje, za Greinem opět noříme do spleti úzkých silniček vrtících se hustým lesním porostem. Až se mi nechce věřit, že jsme vlastně kousek od Linze. Na jakési kotěhulkové Honza staví a vypadne z něj věta, které nevěřím hned dvakrát.,,Jsem závodil a zabloudil jsem.“ Závodil? Tím myslí ono zdržování těch dvou motorkářů vlčáků, které před sebe nechtěl pustit? Zabloudil jsem? To opravdu přiznal? Tak to zírám, vždyť mě sám učil, že správný šochtličkář má zabloudění zatloukat, zatloukat, zatloukat! Opět se mi boří životní jistoty, otáčím motorku, vracíme se na odbočku na St.Thomese a dalšími zatáčkami se náš vláček pěti motorek dovlní až do Freistadtu, kde se rozloučíme s Kolouchy a pak už jen známá cesta a závěrečné pivo v Habří v 19,30.

Dnes ujeto 461km

 

 

Co dodat? Celkem ujeto 1334km po většinou moc pěkných cestách a až na krátký úsek kolem Mariboru za krásného počasí. Vršič jsme sice nedali, ale ono se nikdy nedá stihnout vše. Zase jedna bezva pohodová dovolená, díky všem J. Za pár dní jsem dostala k narozeninám sadu imbusů, až bude mít narozeniny Hanka, tak dostane živou želvičku. Uvažuji o karetě obrovské.

Foto:  https://barcafotky.rajce.idnes.cz/Slovinsko_07.2018